Rozhodli jsme se, že delší dovolená by nám s Ditou prospěla - a tak, pokud to vyjde, budeme se celý červenec smažit někde jinde. Dita nicméně usoudila, že by potřebovala vyspravit svoji imunitu a k tomuž účelu že použeje něco, co nazvala výrazem jako hyperbarická oxygenoterapie. Chvíli jsem se snažil tvářit se, že vím o co kráčí, ale situace byla dlouhodobě neudržitelná a tak jsem se zeptal. Dita mi objasnila, že si vleze do tanku a do něho napumpují kyslík. Zasnil jsem se. Prohánět se v tanku po pískovně a ještě v něm mít puštěný kyslík, mi přišlo jako opravdu zajímavý zážitek a venkoncem v Chrudimi je jistě možné všechno. Než jsem se odhodlal se zeptat, co že to bude za typ tanku a jestli je možné vyzkoušet i nějaký z druhé světové války, mi svitlo, že spojitost mezi řízením tanku a imunitou je velmi vágní. Mazanou sondáží (která by všem partnerům měla být vlastní) jsem se dopídil toho, že nejde o tank coby vojenské vozítko, ale tank coby nádrž, kam vlezete. Takže žádné rejdění po pískovně, jen ležení a šlukování kyslíku.
To už mne tak nelákalo a v úterý Dita do Chrudimi odjela sama. Když mi v poledne přišla textovka ve znění "176 km, 3 kamiony", došlo mi také, že mnou vyslovený přísný zákaz předjíždění na hradecké silnici patřící mezi nejnebezpečnější v Čechách, Dita statečně ignorovala a pouze jsem doufal, že udávaná maximální rychlost byla dosažena na dálnici a ne na pardubické okresce. Na to, že vyrazila Citroenem C3 s kubaturou motoru 1,1 litru, je to služný výkon. Nakvašeně jsem Ditu informoval, že maximální povolená rychlost na dálnici je 130 km/h. Svůdně se na mne usmála a pravila, že tolik já jezdím ve městě. Oponoval jsem, že pouze na okruhu a ten má pro mne statut dálnice, ale bylo mi jasné, že jako mornální autorita v oboru automobilové dopravy jsem opět prohrál.
Dnes ráno jela Dita zase do Chrudimi a já trnu, co mi přijde za SMS dnes :)
