V poslední době se mi zdá, že se všeobecně rozšiřují propasti mezi lidmi a skupinami a v novinařině se to projevuje tak, že mezi píáristy koluje řada hemzů na to, že novináři se chodí na tiskovky jen nažrat a loudí obědy zdarma. Proti čemuž bojuju tím, že na tiskovky si nosím vlastní jídlo, když už tam jdu a mám hlad (tiskovky jsou, víme, v redakcích na úkor jídla, bo práce se sama neurobí). Naposledy jsem takto ostentativně požíral vlastní bagetu na tiskové konferenci H1, když jeden ze spolumajitelů na Twitteru brblal, že novináři se tam přijdou jen najíst. Každý novinář má svou hrdost a řada z nich ji má postavenou více, než na cenovce dvou paukertových chlebíčků.
Tu svoji jsem naposledy otestoval nedávno. Měl jsem oběd s šéfem větší telekomunikační firmy - abych to upřesnil, je to takový ten oběd s člověkem, se kterým si tu a tam píšu, dobře se známe, ale v rámci košér vztahů si vykáme a respektujeme, že jsme přeci jen na jiné straně herního pole. No a v rámci zamezení pochybností jsem nedávno učinil vnitřní rozhodnutí, že i s těmito lidmi, kde většinou mohlo dobře fungovat “jednou platí on, jednou já”, bude lepší přestoupit na důsledné “platím vždy za své, nikoho nezvu, nikdo nezve mě ani příště na oplátku”. Což jsem dopředu sdělil a bylo přijato s úsměvem.
Akorát jsem zapomněl, že minule jsme se také dohodli, že příště restaurant volí on. Což mi připomněl a udal jméno, které mi něco říkalo. Už fakt, že jde o podnik na Praze 1 mi měl napovědět, že nejde jenom o “sejdeme se v půli cesty”.
Znovu, když jsem si objednával polévku v ceně, za jakou běžně obědvám i s kávou, mi nabídl, že to klidně zaplatí z firemní karty, neb hodlá beztak oběd vydávat za pracovní. Namítl jsem, že to by nebylo fér a přemýšlel jsem, jestli bude možno zůstat u polévky s pečivem. Když jeden z pětice číšníků, co orbitovali kolem našeho stolu nabídl, zda nechceme prosek, ukázalo se, že nemyslel investici do realit v pražské čtvrti, ale takový ten italský šumák ve skleničce, ovšem v ceně realit. Rezolutně jsem odmítl takovou slivku pít a pravil jsem furiantsky, že ke steaku by se hodilo něco červeného vína, pokud ovšem o něčem takovém mají v podobném bufáči páru. Dorazil šestý pán, otevřel přede mnou ceník místní automobilky a já rezolutně zapíchl prst do čehosi, kde se psalo Merlot a cenou to odpovídalo jen mírně vybavené Fabii. Nepletl jsem se, byla to sedmička vína.
Partner se dobře bavil. Poodbědvali jsme, porozprávěli, co je kde nového, já při placení odolal svodům nabídky “firma platí”, pomodlil se, aby brali Visa Electron a odešel jsem s dobrým pocitem, že jsem pro svou novinářskou hrdost zase jednou něco udělal.
Bonus na závěr pro mne: při odchodu z restaurace, když mi číšník kombinovaný se šatnářkou pomáhal do bundičky, na mne tento spiklenecky zamrkal, pronesl heslo hodinářského fanklubu a pravil, že poznal jak mě, tak hodinky na mojí ruce. Tím se alespoň setřel trapný pocit z toho, že si nemůžu vzpomenout na to, jaký mám PIN od karty :)
