Byl jsem na velikonoční svátky v Pardubicích za rodinou. A jestli si v Pardubicích nenechám něco ujít, tak je to Café Bajer. Původně jsem se rozhodl jen o něm napsat letmou zmínku, protože jsem si dal závazek, čtouc poslední články, že bych tu mohl také napsat někdy něco pozitivního a pochvalného. A Café Bajer si to zaslouží. Jenže když už jsem tam seděl, tak mi to přišlo příliš jednoduché.
K Pardubicím mám zvláštní vztah. Jsou městem mého srdce, strávil jsem v nich největší část svého dětství, mám je prolezlé skrz na skrz a pořád mne něčím překvapují. A i když už řadu let do nich dojíždím jako host, spíš jako návštěvník, vždy je považuju za město mi nejbližší. Což má někdy následky - před pár lety mne v Pardubicích zastavil policajt při typicky pražském dopravním manévru a jal se mi vyměřovat pokutu. Nediskutoval jsem s ním do momentu, než si neodpustil jízlivou poznámku, že pražáci si myslej…, blabla. V tom okamžiku jsem vylétl z auta a začal jsem na něj řvát, že ať jde s takovýma kecama do prdele, protože já znám Pardubice líp, než on, dýl než on. Policista si o tom dovolil zapochybovat, takže jsem se podíval na jméno ulice (byli jsme Na vrtálně) a přeptal jsem se ho, zda ví, od čeho ten název pochází. Prohru uznal, ba i pokutu nakonec nedal. Prostě jsem pardubický patriot.
Café Bajer jsem přidal na seznam pamětihodností před nějakou dobou. Poprvé mne tam vzali lidi z CPA (dodavatel příslušenství k mobilům), sám jsem to neodhalil. Je to klasická kavárna vídeňkého stylu, kde si objednáte kávičku, posadíte se, ze zdi sundáte noviny a čtete si. Je na třídě Míru, kousek od Zelené brány, velkou výlohou můžete koukat na třídu Míru, usrkávat kávu a přemýšlet o tom, zda si k novinám dáte i sachra. Dejte, je parádní. Bajer je hezky vyzdobený, vkusně zařízený, ceny na Pardubice slušné, na Prahu sociální, koutek pro děti, příjemný personál, prostě radost posedět. I pro pražáky tu něco mají: sbírku novin Nová Praha v obrazech. Radost tím listovat, protože rok vydání je 1929 a všechny novinky, které tu probírají, už jsou z našeho pohledu milé rarity.
V sobotu jsme se tu s Ditou usadili ke stolečku, objednali kávičku a začetli se do svých novin. Za chvíli přišel k místnímu piánu nějaký mladík, otevřel klaviaturu, začal probírat klávesy a pak se pustil do přehrávání klasiky. Servírka postavila na piáno čajíček na účet podniku, hosté pokukovali, občas zatleskali, spíš se ale nechali unášet. Šlo mu to hraní. A k tomu příloha MF Dnes Kavárna - uznejte, o tom se nedalo nenapsat.
Abych nadýchal duch velikonoc, přečetl jsem si dva články. Oba napsali katoličtí kněží, oba jsou natolik rozdílné, jak je to jen možné. Ne snad svým vyzněním. Svou pochopitelností. Názorně podle mne ilustrují, v čem katolická církev tak selhává. Ne v modernizaci svých zásad nebo své “zvěsti”, ale ve schopnosti tuto zvěst dále srozumitelně předat.
První článek napsal Tomáš Halík, tedy byl to spíše rozhovor s ním na téma hříchu. Přečíst si ho můžete zde. Tady musím poznamenat, že s Halíkem osobní zkušenost mám. Byl to můj profesor a mám nezapomenutelné dojmy z jeho předmětu nazvaného Hermenautika smrti Boha. Stejně jako většina lidí jsem si ho tehdy zapsal spíše ze zvědavosti, protože Halíka předcházela neobyčejná pověst. Byl to asi jediný předmět, z něhož jsem si (ač jsa pilný poznámkovač) nebyl schopen udělat žádné kloudné poznámky. Jeden a půl hodiny jsme seděli ve velké posluchárně na fildě (která byla narvaná k prasknutí) a viseli Halíkovi na rtech. Nerozuměl jsem ani slovo z toho, co povídal a nejsem dodnes schopen zreprodukovat jedinou poznámku jeho smyslového bloudění, dokonce i když mám vysvětlit téma těch přednášek či vysvětlit název Hermenautika smrti Boha, nejsem schopen vyblekotat ničeho. Když jsme to jednou hromadně přiznali, Halík nás ujistil, že není podstatné cestu pochopit, ale projít. Což nás, které čekala zkouška, nepotěšilo.
Tomáš Halík má dvě polohy. V případě, že je třeba mluvit o lidském a lidskými slovy, zvládne to s noblesou evangelisty Jana. Pokud se ale dostane do odborné diskuse nebo se mu zazdá, že právě pro jeho názorný způsob vyjadřování jste nabyli dojmu, že vás nedokáže věcně usadit, dostane se vám lekce, na jakou do smrti nezapomenete. Osobní zkušenost a neobyčejná lekce dvacetiletému mladíkovi.
Co je dnes neocenitelné, je to, že Halík umí hovořit o víře slovy, které dnešní normální čech pochopí. Rozumějte: dnešní církevní hantýrka je podobná jakékoliv jiné profesní mluvě, vrší termíny a výrazy, na které jsou “profesionální” křesťané zvyklí. Jenže ti ostatní… koukají jak puci, když slyší slova o “všeobjímající oběti”, “prostupující boží milosti” atd. Do zmíněného rozhovoru si ale klidně můžete slovo křesťan zaměnit za člověk - a se vším napsaným můžete souhlasit, například když Halík říká, že “Křesťan se nesmí stát stádovým blbečkem. Zdravá víra se pozná podle vnitřní svobody, moudrosti a humoru.”
Rozhovor končí slovy: Nedávno mne jeden novinář natolik nutil vykreslit mu peklo a potvrdit jeho představy (jako většina ateistů měl roztomilé náboženské představy na infantilní úrovni), aby se mu mohl vysmát, že jsem byl v pokušení mu říci: “Milostpane, nechaj se překvapit!”
Po tomto osvěžujícím rozhovoru jsem otočil pár stránek a začetl se do velikonočního článku dalšího katolického kněze, tentokráte hodností podstatně vyššího, olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Jeho článek (je jen PDF verze) mohl být sdělný v době, kdy olomouckou diecézi vedl Jindřich Zdík, o devět století později už je článek nesrozumitelnou sbírkou katolických klišé.
Nevolá nás právě dnes Pán k tomu, abychom odpověděli na potřebu doby větším rozvinutím jeho odkazu lásky, která se daruje ve službě? To je hezky řečeno. Podíval jsem se na mobil - nemám žádný zmeškaný hovor, mám tedy usoudit, že mne Pán nevolá? Nebo tím chtěl pan arcibiskup říct, že jistě jsou momenty, kdy přemýšlíme o tom, zda to, co na tomhle světě děláme, je tím, co bychom opravdu dělat měli? Nebo tím chtěl říct ještě něco jiného? Já nevím, nejsem profesionální katolík.
Nejen při slavné liturgii Velkého pátku, ale i v nejobyčejnějším dnu má pohled víry na kříž tu uzdravující moc, která zalévá srdce vděčností. Každá mše svatá je zpřítomněním Ježíšovy oběti. I když jdu do kostela na bohoslužbu na Velký pátek, moje srdce nezalévá nic, necítím žádnou uzdravující moc. Jen jsem se na chvíli zastavil, abych v tichu chrámu přemýšlel o něčem, co mne trápí, co mi hlodá v hlavě, ale znamená snad to, že necítím žádné otelpávání srdce vděčností, že mne křesťanský bůh nechce? Že mám táhnout o dům dál?
Neviditelný Bůh dává viditelná znamení, působivá znamení. Záleží na nás, kolik pochopíme a co vložíme do našeho pohledu na ně. Principem znamení má být, že jsou pochopitelná, srozumitelná, jasná. To, o čem promlouvá Jan Graubner je pro mne nepochopitelná směska slov, která mi nic neříká. Je sice hezké dozvědět se, jak Mojžíš léčil uštknuté hadem, jenže pane arcibiskupe, kdybych si měl dneska vsadit svůj život nebo život svých blízkých na to, že se po uštknutí hadem dotknou hole, nebo jestli jim mám dát sérum, šel bych do toho séra. Je to nevíra? Možná ano. Možná jste příliš často hovořil slovy, kterým jsem nebyl schopen porozumět a nebyl jsem tak schopen dát jim stejný význam, jako jim dáváte vy. Protože kdybych si měl vybrat mezi holí a sérem, vybral bych sérum. A kdybych to považoval za zkoušku své víry, asi bych počkal na Tomáše Halíka, až řekné své smířlivé “i sérum je boží dílo”. Tomu bych pak porozuměl. Tomu, že pro každou dobu je třeba odkaz v takové formě, v jaké mu lidé porozumí.
Náš druhý arcibiskup Miroslav Vlk (ten pražský) v jiném rozhovoru charakterizoval českou společnost jako „deistickou“ - proti Bohu nic nemáme, ten je ve svém ráji a nám dává pokoj, tady máme prostor my. Kéž by to bylo tak jednoduché.
Církev nám umí převážně zodpovídat na otázky, jak bychom se měli chovat, kdybychom byli židé v roce třicet našeho letopočtu, jenže čím více se jí tahle doba vzdaluje, tím více její odpovědi přestávají mít oporu v realitě nebo v našem jazyce a myšlení. Hovoří jazykem starým dvě tisíciletí a její odpovědi ztrácejí na přesvědčivosti, na naléhavosti (a to je termín, který církevní hantýrka tak ráda používá) nebo prostě jenom na srozumitelnosti. Vím, jak bych se měl chovat, kdybych byl učedníkem Ježíšovým, jenže se obávám, že tohle se jen tak nestane. Ale co mám dělat dnes? Čemu máme věřit? Dostanu se za to, jak žiju, do nebe, ve kterém bude na vedlejším obláčku (ať žijí roztomile infantilní představy) sedět papežský legát Giulliano Cesarini? Mám mu podat klobouk, který ztratil u Domažlic, když prchal z husitských Čech při nevydařené kruciatě? Bude na mne z dalšího obláčku koukat páter Koniáš? Kardinálové, kteří odsoudili Jana Husa? Já vím, že je to směšná otázka. Jenže církev na ni neumí dát jasně čitelnou odpověď. Za tři století, kdy se snažila z čechů vydolovat jejich přesvědčení, se nemůže divit jejich obezřetnému postoji k čemukoliv, co jen trochu “smrdí” křížem. Přitom ke křesťanství máme tak blízko, když se na chvíli zastavíme a zamyslíme se nad tím, jaké jsou hodnoty našeho života, k nimž bychom chtěli dojít. Mohli bychom podepsat Halíkova slova, kdyby… Nu, zapomeňme na podpisování, Halík arcibiskupem není.
Jistě, najdete kněze, kteří umí vidět Bibli pohledem dnešního světa. U kterých pochopíte jejich postoje k potratům a dalším rádoby démonizujícím problémům, i když s nimi třeba nesouhlasíte, ale prostě si nepomyslíte “co ten dědek plesnivej kecá”, protože to, co říká, má hlavu, patu, je to opřené o něco, co není tak snadné odmítnout bez zamyšlení. Na chvíli se zastavíte a zamyšlíte se, jestli by přeci jen nemohl mít pravdu.
A zamyšlení se, to je to, o co by v duchovním životě mělo jít především.
Smutné a zároveň příznačné je, když takové zamyšlení zprostředkuje Café Bajer namísto nedaleko stojícího kostela svatého Bartoloměje.
Veselé Velikonoce, svátky vajíček, zajíčků, štamprlí, pomlázek a také toho mladíka mého věku, který to v Izraeli odskákal tak, jak to tam dodnes mladíci našeho věku odskákávají.
