Příběh mého boje se závislostí na mobilním internetu pokračuje. Zopakujme si základní fakta: vyhodil jsem z výbavy iPhone, zrušil mobilní internet na svém novém telefonu Motorola RAZR2, který dnes už používají jen socky a retromaniaci a přestal jsem být dostupný na emailu a všelijakých socsítích každou minutu svého života. Dokonce se mi ani nesynchronizuje kalendář mezi všemi mými počítači - prostě proto, že ta papírová verze to neumí.
A jak to probíhá? První dva týdny jsem měl regulerní absťák. Znáte to. Jdu kolem něčeho, zaujme mě to, chci to někomu sdělit, vyndám z kapsy mobil … a hm, safra, touhle křuskou můžu leda tak poslat SMS. Zandávám mobil. Čekám někde - přečetl bych si výběr RSS zpráv, který mi nikdy k ničemu moc nebyl. Nejde to, nemám mobilní internet. Pak jsem se na to připravil: vyndávám papírové noviny, které jsem si nasynchronizoval do tašky v trafice. A víte co? Má to zajímavou výhodu. Už nemůžu číst jen to, co mne zajímá. Musím zase sledovat všechno, jako kdysi. Jak to? No, v RSS mám jen věci, co mně zajímají. Noviny provedly selekci jinak - a tak můžu sedět v čekárně a nudit se, nebo si číst zprávy, které jsou sice důležité, ale jinak bych je přeskočil, protože na ně už nějaký názor mám. Začal jsem si kupovat Respekt, A2 a Hospodářky, já vím, že řeknete, že všechny upadají a nejsou, co kdysi, ale já jsem je za první republiky nečetl. Čtu je teď a jsem spokojen. Oni píšou o věcech, které by mne zajímaly, kdybych věděl, že mne zajímají. A co víc: píšou o věcech, na které mám svůj názor jen z toho, co jsem pochytával ve vzduchu. Z toho, co někdo tweetnul a co mi kdysi stačilo na to, abych ten názor převzal a byl hrdý na “svůj názor”. Ale jak říká Gabal: to zjednodušování složitých témat je velká hrozba dnešní civilizace.
Hovořím o změně s kamarádem. Říká mi, že chápe, že potřeba mobilního toku komunikace může být něco jako závislost, ale že je na každém, jak se s ní vyrovná. Že jsem slaboch, že jsem tomu propadl. Že on ten problém naštěstí nemá, protože má dobrou sebekontrolu. Pak zdvihne oči od iPhone. Zatímco mi to říkal, překontroloval hlavičky došlých emailů, které mu právě přišly. Jsem za něho rád, že on tomu nepropadl a že slaboch jsem z nás dvou já. A odkšrtávám si další splněný bod: přestat popírat závislost. Tedy u sebe splněný.
Po dvou týdnech se projevují i jiné změny. Například komunikační. Řada lidí, kteří se mnou komunikují často, si povšimli, že už neodpovídám na každý email do pár minut po jeho napsání. Po počáteční panice se přizpůsobili. Dříve mi chodily zprávy typu “zapracuj to do nabídky” a v pěti dalších emailech jsme si ujasňovali, co ze tří dodaných tabulek a deseti tisíc znaků mám zapracovat do podkladů. Nově si dotyčný povšiml, že moje odpověď přijde tu za půl hodiny, tu za půl dne, takže je třeba zadání promyslet a zkompletovat předem, aby mojí odpovědí bylo hotové zadání a ne otázka typu “co z toho všeho tam chceš?”. Kupodivu to ulehčuje život nejenom mně, ale i dotyčnému. Ano, kupodivu. Defragmentovali jsme fragmentovanou komunikaci. Líp se s tím drží kvalita i termíny, protože překopávat pětkrát něco jen proto, že dotyčný si to nerozmyslel a půl vteřiny, co se nad tím zamyslel, na kvalitní zhodnocení potřeb nestačí, to nebylo dobré.
Už taky tolik nestraším na “Fáčku”. Pravda, pořád tam pracovně docházím, ale nedávám se strhnout k tomu tam bezobsažně vykecávat. Tedy rozhodně ne tolik, jako dřív. Mimo jiné i proto, že na mobil se mi Facebook už nedostává, mobil bez internetu ho prostě nepodporuje.
Poslední výsledek je pozitivní. Je čas. Na přemýšlení. Řadu věcí je třeba promyslet komplexně, nahlédnout ze všech možných i nemožných stran. A nově mám i tu možnost. A když se necháváte co chvíli vyrušit nějakou sociální sítí, emailem či kdo ví čím, nemůžete nic takhle komplexně promyslet. Ano, uděláte si méně názorů, jenže kvalitnějších. Sleduju to na posledním povyku kolem iPadu a mutitaskingu. Vyjadřuje se tomu na Twitteru a Facebooku ledaskdo. Prakticky kdekdo. Jen minimum lidí ví, jak to ve skutečnosti je. Ale názor mají. Přečtěte si třeba komentáře pod článkem Rosti Kocmana. Názor tu má opravdu kdekdo. Bohužel bez toho, aby si potřeboval ověřit fakta. Někde ze sítě nasáli nějaký poznatek, který plave na vodě, když se na něj jen trochu hlouběji podíváte. Jen jim vyhovoval. To je ten pravý mor současné euroamerické společnosti: akceptujeme názory, které vyhovují našemu světonázoru. V rychlosti nezvládáme více, než povrchnost. A zůstáváme povrchní. Zůstáváme ve fázi statutu na fáčku místo blogpostu, kdybyste to chtěli příměrem k sociálním sítím. Máme problémy s obsáhlejší myšlenkou, kterou je třeba vyarumentovat. Myslíme si, že kdyby na to přišlo, dáme to z voleje, promyslíme to za pochodu. Tak, jako někdo za pochodu promýšlel zadání, co mi posílal. To, čím jsem znechutil sám sebe.
Připomíná mi to, jak mne pozvali na nějakou debatu o programování pro Windows. Pravil jsem, že tomu nerozumím. Zvoucí namítl, že už mne viděl několikrát mluvit, mluvím dobře a jsem od počítačů, tak přeci není možná, abych nemohl debatovat o programování pod Oknama. Odtušil jsem, že to bych sice mohl, ale kulové tomu rozumím, takže bych předně neměl a tudíž nechci. Místo toho, abych dotyčného potěšil pravdomluvností, jsem se ho dotkl tím, že se chci vykecat z účasti na debatě. Já vím, že bych tu roli zastal a se svýma zkušenostma asi i párkrát utřel ledaskoho, kdo by tam hájil cokoliv jiného, než by vylosovali mně. Někoho, kdo má denní zkušenost s tím, o čem povídá. Jenže takhle to být nemá. Přesně takhle to být nemá.
Sedím potichu a poslouchám, co říká svět kolem mně. I to má něco do sebe.
