Okřídlená definice označuje za globalizaci jev, kdy “v New Yorku máchne motýl křídly a způsobí tornádo v Tokiu”. Jak krásná definice, která tak citlivě obchází všechno, co globalizace obnáší. Po letošních vánocích budou průkopnické knihy ekonomie používat syrovější a surovější definici: “globalizace je jev, kdy tsunami v Thajsku zabíjí Američany/Němce/Brity/Čechy” (doplňte podle země vydání knihy).
A je to tak. Katastrofální zemětřesení v Arménii, Gruzii nebo v Azerbajdžánu mne nezajímalo – bylo pro mne příliš abstraktní. Ano, kdybyste se mne zeptali nahlas, řekl bych, že je mi jich líto, co taky lze jiného říct, jenže někde uvnitř, úplně lidsky, cítím lhostejnost nad něčím, co si neumím představit. Desetitisíce mrtvých azerbajdžánců? To je těžké, když to naživo nevysílala ani CNN…
Zemětřesení v Iránu se mne dotklo více. Mám známého v Íránu, který mi všechno barvitě líčil, na místě byly televizní štáby, kameramani. Jenže pořád tam byl jeden zádrhel – mrtví byli prakticky jen íránci a taková pecka, jako český autobus u Nažidel to pro nás není. Jak to chceme povážit – na jedné straně desetitisíce mrtvých a tragédie děsivých rozměrů, na straně druhé nehoda autobusu a devatenáct mrtvých.
Tsunami v Asii je zcela globalizační šálek kávy. Ještě nevíme, zda mrtvých budou desetitisíce nebo statisíce, už ale tušíme, že zahraničních turistů zemřela tisícovka. A ruku na srdce, kdyby jich nebylo, prošumělo by kolem nás asijské tsunami podobně, jako íránský Bam nebo chemička v Bhopálu. Takhle má tragédie všechny indgredience globálnosti – na místě jsou televizní štáby, vládní speciály nakládají mrtvé turisty, politici truchlí, případně vzkazují, že nebudou teatrálně přerušovat dovolenou. Mnoho z nás má známé, přátele, kteří se před pár dny vrátili z dovolené v Thajsku, nebo se na ni právě chystali. Rozdíl týdne – dvou a kdo ví, co by s nimi bylo. Co by bylo s námi, kdybychom místo do Egypta vyrazili do Thajska, jak jsme původně chtěli? Takovou svatební cestu není co závidět. Co Zlatý slavík, kdyby se právě kochal pozdním východem slunce nad pobřežím? Přiznejme si, že i ty televizní štáby (nebo většina z nich) jsou na místě především proto, že mezi mrtvými je i řada turistů z “rozvinutých zemí”.
Lidstvo nějakou názornou lekci v globalizaci potřebovalo a zkušenost ukazuje, že na jemné lekce nikdo nedbá. Tahle byla tvrdá. Vzpomeňme si na ni, až v novinách budeme bez zájmu projíždět titulky s tak nezáživnými zprávami, jako je spor Egyptu a Sudánu o vodu z Nilu, který začíná hrozit “pokračováním diplomacie jinými prostředky” a další podobné zprávy, které nás až doposud zajímaly méně, než zpráva, na kolik let si půjde sednout přítel Čejkové…
PS: Na podobné téma s ohlédnutím do evropské minulosti doporučuji (a spíše jako povinné čtení) článek Pavla Kohouta: Zemětřesení, ekonomika a dějiny (mého oblíbeného ekonoma).
