Jen den před svým odvoláním z čela OpenAI prohodil Sam Altman na firemní developerské konferenci, že je společnost na prahu přelomového produktu. Co jím mělo být, se tehdy nevědělo a vlastně dosud najisto neví. Produkt označovaný jako Q* ale prý podle zvěstí má být rozsáhlým jazykovým modelem, který se sám umí adaptovat na jiné úlohy, než na jaké byl natrénován. Tedy že je umělou inteligencí, která se sama umí učit. Která umí spustit řetězovou reakci rychlého pronikání AI do dalších oborů, jež se sama naučí. A právě tohle je jeden z velkých problémů.
Umělá inteligence totiž vytlačuje celou řadu středně vzdělaných pracovníků. Genereativní umělá inteligence umí již dnes nahrazovat juniorní grafiky či novináře a copywritery či novináře. Umí vygenerovat velmi rychle obrázek či text, umí jej podle připomínek rychle a kvalitně měnit. A její schopnosti se rychle posouvají. Ještě před dvěma lety nic takového neexistovalo, dnes jsou každý měsíc dramatické posuny. Umělá inteligence umí nahrazovat životbytí herců, kterým bere dubbing a postupně umožňuje vytvářet i videoscény. Jistě, hvězdy oboru nenahrazuje. Alespoň prozatím si všichni přijdou raději poslechnout koncert hudební hvězdy, přečtou knihu světoznámého spisovatele nebo podívají na kompozici skvělého umělce. Jenže pro ty méně dobré a především začínající se prostor zužuje.
Situace připomíná tkalce na přelomu osmnáctého století. Jsou dochována jména legend, které uměly tkát zvláště jemnou látku či nápadité vzory, jenže pak jejich práci převzaly stroje a během pár desetiletí pozice špičkového tkalce zmizela z pracovního trhu. Nikdo ji nepotřeboval, protože stroje dělaly dostatečně srovnatelný produkt.
Blahobyt druhé poloviny dvacátého století byl založení na schopnosti společnosti zaměstnat a dobře zaplatit průměrného zaměstnance, tedy muže s vyšším středoškolským vzděláním, který pracoval v továrně a výrobou pokročilého strojírenského produktu zajistil sebe a svou rodinu. Trhliny v tomto společenském uspořádání přišly v osmdesátých letech minulého století, kdy se značná část takové výroby přesunula do Asie a zbývající pracovní pozice vyžadovaly vyšší vzdělání i specializaci, protože pokud se práce začala do USA a Evropy vracet, tak prostřednictvím automatizace. V USA a západní Evropě od sedmdesátých let reálné příjmy této skupiny obyvatelstva stagnují.
Je zajímavé sledovat, jak se s tímto problémem demokratická společnosto potýká. Od doby, kdy je problém ekonomicky i společensky zřetelný, se ukazuje, jak malá je ve skutečnosti politická reprezentace dělnictva. V USA původně Demokratická strana byla stranou dělnictva, dnes ale reprezentuje spíše jeho špičky, rozhodně ne řadového dělníka. V Česku po ústupu ČSSD došlo k vymizení dělnických stran a podobně jako v USA o desetiletí dříve k vymizení dělnické a nižší středostavovské politické reprezentace. Dělnické elity přestala reprezentovat ODS a TOP09 se jejich pravicovým zastáncem nikdy nestala, takže politické vakuum rychle převzalo babišovo ANO a protisystémové strany.
| 