Jak vypadaly české telekomunikace v devadesátých letech? Jaké byly předpoklady pro expanzi internetových firem a jaké byly osudy tehdejšího SPT Telecom v první postkomunistické desetiletce?V části věnované akademické síti CESNET a jejím nástupcům již bylo zmíněno, že v určitém okamžiku síť CESNET započla nabízet i služby pro komerční subjekty. Ovšem situace s komerční nabídkou internetu a obecně jakýchkoliv veřejných datových sítí u nás dlouho nebyla vůbec jednoduchá.
Hlavní roli sehrála neutěšená situace na federální a později české telekomunikační scéně, kdy díky neuvážené státní politice a několika rozhodnutím, jež dnes s odstupem doby nelze hodnotit jinak, než jako nešťastná, nedošlo k rozvoji internetu tak rychle, jako v zemích EU, natož jako v USA. Ztrátu českého internetu na internetu celosvětovém původně řada analytiků odhadovala na řádově čtyři až pět let, nyní převažuje názor, že se ji podařilo stáhnout na tři roky, v některých odvětvích (například internetová reklama) snad i na dobu kratší.
Přesto je tato propast příliš velká a české firmy i nadále znevýhodňuje před evropskou a zejména před americkou konkurencí. Nicméně se najdou i české firmy, které se s tímto handicapem dokázaly vypořádat, zpravidla jsou to ale technologické a vývojářské firmy, o nichž tato historie nepojednává. Pro firmy podnikající přímo na internetu (poskytovatelé obsahu nebo připojení) bylo toto jimi nezaviněné zpoždění bohužel faktorem limitujícím, někdy i smrtícím. V procesu akvizic přicházejícím do ČR s přelomem let 1999/2000 pro ně nezbylo místo jako pro pohlcovatele, ale pouze jako pro pohlcované.
Pokud bychom měli hovořit o oněch limitujících faktorech jako o konkrétních veličinách, jsou zde dva hlavní faktory, k jejichž vzniku vedlo vícero příčin:
- stav telekomunikační sítě v ČR spolu se státem garanotvaným monopolem na provoz jednotné telefonní sítě
- státem garantovaný monopol na provozování veřejné datové sítě, jíž je svojí povahou i internet.
Následující podkapitoly by nám měly v kostce přiblížit situaci na českém telekomunikačním trhu tak, abychom mohli pochopit jeho obtížnou situaci a celou řadu kompromisů či rozhodnutí, jež bylo potřeba přijmout. Je také dobré mít na paměti, že tato situace v některých bodech přetrvává a dosud trh ovlivňuje a rychlé změny se nelze nadít.
Stav telekomunikační sítě v ČR v devadesátých letech
Telekomunikace v roce 1990 (po pádu komunistického režimu), představovaly telekomunikační síť Správy pošt a telekomunikací - pozdějšího SPT Telecom. Tato síť byla v dezolátním stavu - naprostou většinu jejích tras představovaly měděné kabely a zoufale zastaralé analogové ústředny s mechanickými voliči, z nichž ty nejstarší měly již čtyřicet křížků a nebylo daleko pravdě moje tvrzení, že některé hovory přenášely ještě pro Hitlera.
Je třeba si také uvědomit, že většina těchto ústředen a techniky nepředstavovala výrobky západní provenience, ale výrobky RVHP - tedy východního bloku. Maďarské, české a polské ústředny a síťové prvky byly již v roce 1990 beznadějně zastaralé oproti západnímu průměru. Je také třeba mít na paměti, že telekomunikační síť velmi výrazně trpěla špatnou organizací a strukturou - byla místa, kde se na telefony čekalo dvacet let a v jiných neprioritních oblastech bylo telefonů nadbytek. Do některých částí republiky (např. Bruntálsko) se nedalo dovolat bez pomoci spojovatelky, v ostatních místech bylo třeba zkoušet číslo vytáčet několikrát, protože kapacity ústředen a telefonních linek nestačily zvyšujícím se požadavkům. ČR představovala zemi s jedním z nejvyšších počtů nevyřízených žádostí o přidělení telefonní stanice.
Počátkem devadesátých let tedy nebyla česká telekomunikační infrastruktura vůbec připravena na jakékoliv vyšší používání datových služeb a měla velké problémy se zajištěním základních telekomunikačních hovorů či pouhého faxování. Dnes, když lidská paměť právě tyto detaily zasunula do oblasti zapomnění, mnozí s nostalgií vzpomínají na hovory placené paušální částkou 1 Kč za fakticky libovolnou délku - málokdo ale vzpomene, jak úděsná kvalita hovorů tehdy byla a jak dramaticky se to projevilo s nástupem faxů. Ty trpěly ještě v polovině devadesátých let velmi mizernou kvalitou přenosu.
Spolu se zvyšováním kvality sítě přicházelo i radikální zvyšování ceny za telefonní hovorné a spolu s tím i pochybnosti, zda jde o oprávněně účtovanou cenu odrážející skutečné náklady, nebo zda jde pouze o zneužívání monopolního postavení. Tyto pochybnosti spolu vyvrcholily, jak již bylo zmíněno na podzim roku 1998 do akce Internet proti monopolu a v následujících letech ještě k několika akcím a protestům i internetových providerů vůči Telecomu. Protože jde o velmi důležitou kapitolu historie českého internetu, budeme se jí věnovat až přijde její čas a místo.
Monopol SPT Telecom na provozování telefonní sítě a strategický partner TelSource
Vláda si se systematickým řešením telekomunikační problematiky dala načas. Zatímco ve vyspělém světě patří konsolidace a rozvoj telekomunikací k prioritě číslo jedna, u nás teprve po dvou letech od revoluce vláda vydala svoje resumé představ, jak naložit s telekomunikacemi v ČR a tyto představy započla aplikovat.
Součástí těchto představ byla privatizace SPT Telecom jako jediného provozovatele obecně dostupných telekomunikačních sítí. Vzhledem k tomu, že v té době vláda představovaná Václavem Klausem a Karlem Dybou, tehdejšími špičkami ODS, horovala pro prodej podílů podniků do soukromých rukou - a to pokud možno zahraničních, byla při privatizaci Telecomu zamítnuta "česká cesta" - tedy privatizace Telecomu do českých rukou, kdy nutné investice by dodaly tehdy ještě investičně ochotné české banky.
Česká cesta padla a ze všech zahraničních nabídek byl zvolen TelSource, tedy společný podnik PTT Holandsko a Swisscomm Švýcarsko. Paradoxem je, že český stát v touze po urychlené privatizaci Telecomu předal vlajkovou loď informačního průmyslu do rukou dvou státních firem. V PTT Holandsko (dnešní KPN) i Swisscomu má totiž majoritní podíl stát a tyto dvě firmy patří mezi největší konzervativce telekomunikací v Evropě.
Privatizace SPT Telecom nebyla jednoduchou záležitostí. Spor o volbu mezi českou cestou a "strategickým partnerem" zaměstnával vládu poměrně dlouho, než tehdejší šéf privatizace Karel Dyba podle legendy prohlásil, že pokud nebude vybrán "strategický partner", tak se oběsí. Vláda tehdy dala přednost zahraničnímu partnerovi před vidinou pohupující se Dybovy mrtvoly ve Strakově akademii. Tím bylo rozhodnuto.
Zajímavých je ovšem několik detailů, jež jsou pro další dění podstatné a které vyprovokovaly až rozsáhlé povstání proti SPT Telecom vrcholící zmíněnou akcí Internet proti monopolu. Tyto detaily se podepsaly především na dostupnosti internetu pro domácnosti a soukromé uživatele, ve svém dopadu se ale dotkly i celého internetového odvětví.
Především vláda původně nezamýšlela udělit SPT Telecom exklusivitu v tak velkém rozsahu - monopol měl mít na mezinárodní a meziměstská spojení, místní hovory měly být plně liberalizované. Jasně to vyplývá z v usnesení vlády č. 428 z 10/6 1994, kde se říká "Akciové společnosti SPT Telecom bude do konce roku 2000 poskytnuta exklusivita na provozování meziměstských a mezinárodních telefonních služeb." V jasném protikladu proti tomu stojí Pověření pro SPT Telecom vydané Karlem Dybou, kde se říká, že "nebudou vydána nová pověření na poskytování místní telefonní služby...". V rozporu s vládním usnesením najednou Dyba souhlasí s exklusivitou i v místních telefonních službách, zcela opomíjeje předchozí vládní usnesení.
Existence monopolu byla opírána o nutnost zajištění základních služeb obecně dostupných - odtud strategie "telefonu pro babičku v Horní - Dolní". Aby na sebe některý z investorů vzal tento závazek, rozhodla se vláda udělit mu "investiční klid" - tedy monopol do 31.12.2000 na veškeré telefonní služby s výjimkou vymezených lokalit pro pilotní projekty místního telefonní spojení jiných firem.
Byl monopol nutný?
Zda bylo toto řešení moudré, není dnes stále ještě snadné objektivně posoudit. Je třeba si uvědomit, že nutnost obecné dostupnosti služeb, kterou SPT Telecom ukládá zákon, znamená opravdu mít telefony všude, kde je někdo vyžaduje - tedy i v horské vesničce, kam se potáhnou radiem nebo kabelovým kladem za několik milionů korun. Monopol má zde své opodstatnění, protože Telecom vybuduje svojí síť dříve, než na trh budou puštěni konkurenti. Konkurenti se totiž nebudou zajímat o babičku v podkrkonoší, ale především o firmy a rozvoj jejich infrastrukutry bude tedy mnohem rychlejší, protože velké a lukrativní firmy se koncentrují ve velkých městech a ty je poměrně jednoduché propojit.
Varianta udělení monopolu je obecně obvyklá - existovala v USA pro AT&T, v Německu i ve Francii, prostě všude. Všude také intenzivní investice státního operátora do infrastruktury probíhaly o několik let dříve a v zemích EU skončil monopol státních operátorů k 1.1.1998. Je tedy spravedlivé poznamenat, že v tomto se česká praxe od zahraničních zvyklostí nelišila. Je ale také dobré poznamenat, že postupem času se ukázala nepřesvědčivost nezbytnosti monopolu. To ale v roce 1994 mohl tušit jen málokdo a první tyto postřehy byly zřejmé v roce 1996, kdy Evropa začala diskutovat o telekomunikacích zítřka a v plné nahotě se projevila neschopnost státních operátorů reagovat.
U monopolu ovšem ještě zůstaneme, jakkoliv jeho opodstatnění a zkušenosti s ním jsou věcí debaty.
Smlouva mezi TelSource, FNM a Telecomem
Krajně spekulativní je i smlouva mezi TelSource, Fondem národního majetku (majitelem velké části SPT Telecom) a SPT Telecom uzavřená v roce 1994 (dále jen Smlouva). Tato Smlouva byla dlouho označována za neveřejnou a nebyla publikována. Až bouřlivá diskuse koncem devadesátých let, kdy obsah této Smlouvy zveřejnila internetová média Neviditelný pes a Mobil.cz, přinutila vládu i TelSoruce ke změně postoje a větší část Smlouvy byla publikována, aniž by se prokázaly předchozí argumenty a obavy ze zveřejnění jako opodstatněné.
TelSource se také jako minoritní akcionář a oficiální strategický partner se dostal do výhodných pozic - ve většině rozhodujících orgánech SPT Telecom dostal většinu křesel - v provozním výboru fakticky rozhodujícím o cenách získal tři křesla z pěti. Je hezké, že generálním ředitelem Telecomu byl Čech Svatoslav Novák; faktická moc ale spadá na jeho zástupce Bessela Koka, zastupujícího TelSource. Na tom ale v podobných strategických partnerstvích nebylo mnoho divného, strategický partner zpravidla získává rozhodující slovo právě kvůli svým zkušenostem.
Jenže celé působení TelSource v SPT Telecom poznamenávaly skandály. V roce 1997 začaly Lidové noviny na titulní stránce přetřásat skandál s údajným dvousetmilionovým úplatkem, jež na švýcarské konto ODS měl složit TelSource. Podobné informace o úplatcích vedoucí k nejrůznějším špičkám TelSource a ODS proskakovaly od té doby pravidelně, vždy se objevilo nové tvrzení a situace došla tak daleko, že se úplatkářskou aférou začal zabývat i nizozemský parlament a i v ČR byla ustavena parlamentní komise. Úplatkářské aféry týkající se SPT Telecom ̈pojednáme v samostatné části, protože jde o zajímavý dobový kolorit, k onomu koloritu doby a jako doklad vyspělosti české politické scény patří i to, že ani z nizozemského vyšetřování událostí nebyla vyvozena základní politická či mravní zodpovědnost, když už k zodpovědnosti trestní nebyl dostatek vůle.
Součástí Smlouvy je také dohoda o zvyšování cen - Telecom není oprávněn zvýšit ceny v průměru o více než čtyři procenta a zároveň je zavázán k "rebalancingu" - tedy k odstranění dotování cen místních hovorů z hovorů mezinárodních. Součástí smlouvy je i tarifní formule, která na dvaceti sedmi stranách podrobně vypočítává, jak se dojde k tomu, kterak cenu navýšiti. Dlužno podotknout, že tarifní formule byla natolik elastická, že do čtyřprocentního zvýšení lze vměstnat ledasco a to je ještě třeba přihlédnout k možné manipulaci a odpočtu s inflací. Svoji schopnost pracovat s čísly prokázal SPT Telecom svojí chystanou cenovou změnou na rok 1999.
Dalším důležitým argumentem pro vstup strategického partnera mělo být know-how, jež TelSource měl do SPT Telecom vložit. Zde již výsledek známe - totální krach a propad této myšlenky je evidentní. Know-how totiž nelze zaměnit s kilometry optických kabelů položených do země, ani s počtem připojených stanic. To je pouze otázka peněz zaplatit externí dodavatele a firmy. Know-how se mělo primárně projevit tam, kde se nejvíce čekalo a kde se situace teprve dnes postupně zlepšuje pod tlakem počínajícího konkurenčního prostředí. Know-how se mělo se projevit v oblasti billingu, tedy účtování, v oblasti customer care - tedy péče o zákazníky. Zatímco natáhnout dva palce tlustý optický kabel mezi Prahou a Brnem si žádá vulgárně řečeno pár bagrů a hromadu peněz na kopáče, naučit desetiletím reálného socialismu cepované úředníky chovat se k zákazníkům jako k zákazníkům je právě to know-how, které se nedá koupit. Zde se skutečně předpokládá, že přijedou specialisté od strategického partnera a zahájí dlouhodobý ozdravný program. Nestalo se tak - patrně i proto, že služby zákazníkům v PTT Holandsko byly tehdy tradičně na mizerné úrovni a v hodnocení kvality služeb po dlouhou dobu holandský operátor pokulhával za svým francouzským a německým protějškem. Signifikantní problémy s kvalitou zákaznického servisu, likvidace reklamací i postupu vůči neplatičům SPT Telecom měl až do konce devadesátých let.
Důležité je, že za některé body smlouvy, jež SPT Telecom prokazatelně nesplnil i podle názoru ČTÚ jakožto regulátora trhu, byl Telecom penalizován. Ve většině případů se ale Telecom odvolal a jednání o nesplnění závazků vyplývajících ze Smlouvy se buďto táhne nebo bylo založeno.
Skutečnost, že TelSource není schopen dlouhodobě dostát mnoha závazkům vyplývajících ze Smlouvy, především pak tváří v tvář skutečnosti, že TelSource a jeho vlastníkům KPN (bývalý PTT Holandsko) a Swisscomu se nepodařilo zformovat globální telekomunikační alinaci a ČR proměnit v středoevropské telekomunikační centrum, jak se zavazuje ve Smlouvě, znamenala pro TelSource rozčarování a tak již koncem roku 1999 započlo přehodnocování záměrů obou partnerů TelSource ve střední a východní Evropě.
Pokles hodnoty telekomunikačních titulů na akciových trzích v průběhu roku 2000 pak tomuto přemýšelní dalo další impuls a tak 5.6.2001 náměstkyně ministra dopravy a spojů Marcela Gurlichová oznamuje, že v chystané privatizaci Českého Telecomu bude prodáváno celkem 51% akcií Českého Telecomu a v tomto balíku akcií bude i podíl TelSource.
Definitivní odchod TelSource z Českého Telecomu lze tedy očekávat ve výhledu pětiletky - plná privatizace Telecomu je vládou stále odkládána s poukazem na prý nízkou cenu, jíž by se nyní při prodeji telekomunikační firmy dosáhlo.
