Trochu netradičně přeskočím příspěvkem na téma weblog. Co je to weblog, jak začínal a jaké měl podhoubí? A co je a není weblog?Před nějakými čtyřmi lety se mne jeden novinář zeptal, zda si myslím, že Neviditelný svět má ve světě nějakou obdobu. Tehdy jsem odpověděl, že o žádné takové nevím. Dnes už ano – je jí weblog.
Jak vůbec vznikl weblog?
První weblogeři (či též blogeři, když naše šetříte bajty) velmi pravděpodobně nevěděli, že se stanou prvními weblogery. Nevěděl to ani Ondřej Neff a ani já jsem netušil, že někdejší Mobil server by se do roku 1998 vlastně měl považovat za weblog.
Webloging je fenomén postihující USA od přelomu tisíciletí. Paul Bausch ve své knize We Blog vzpomíná na první Blogathon, weblogerský maraton, při němž musí každý webloger na svůj weblog dát alespoň jednu zpráv za půl hodiny po 24 hodin. Zatímco první Blogathon v roce 2000 měl 48 příspěvků, o rok později se účastnilo přes 100 blogerů a loňský ročník již vydělal ze sponzorských příspěvků čtenářů (byla možnost darovat částku 1-10 USD) přes 50 000 dolarů, posléze poskytnutých na charitu.
Samotné počátky weblogů se ale v USA datují do roku 1997. Asi prvním dochovaným případem blogera je Dave Winer, CEO UserLand software. Ten od dubna 1997 provozuje web, kde publikuje linky a komentáře k zajímavým scriptům publikovaným na internetu – dnešní scripting.com. Podobně Jorn Barger na svém robotwisdom.com od roku 1997 publikuje krátké komentáře a linky k zajímavým tématům. Barger je ostatně také autor výrazu weblog – ten použil koncem roku 1997 aby popsal charakter svého webu. Později se výraz rozšířil a dnes pomalu zdomácněl i v češtině.
Velká blogerská expanze přišla právě až v roce 1999, kdy se v červenci objevil první jednoduchý nástroj na tvorbu blogů. Jmenoval se Pitas a umožňoval lidem vytvořit si a spravovat vlastní weblog v doméně třetího řádu pitas.com, nabízel jednoduché přidávání zpráv a hlavně nevyžadoval znalosti HTML.
O měsíc později přišel dnes asi nejznámější Blogger. Nabízel podobné funkce jako Pitas, ale v některých podstatných detailech se lišil. Především původně vůbec nenabízel prostor pro publikování na serveru Blogger, ale přes FTP nahrával Bloggerem vygenerované stránky na váš jinde pronajatý server. To mělo své výhody – především jste mohli modifikovat design, mohli jste si publikovat na vlastním serveru a přesto jste měli centrální správu. A navíc jste na jeden účet mohli dělat více blogů.
Později vzniklo mnoho dalších podobných software jako EditThisSpace nebo Velocinews či Blogger a již i české kousky jako Bloxxy nebo Genesis 2 Weblog.
Jak ale vidíte, Česká republika se svým Neviditelným psem, Mobil serverem nebo Světem namodro vůbec nezaostávala, i když rozšíření weblogu mezi „všechny lidové vrstvy“ přišlo až v roce 2002. Tehdy se i první české weblogy ke jménu weblog prihlásily a móda blogování se rozšířila i u nás.
Takže co je to vlastně ten weblog?
Definice: "Weblog je pravidelně aktualizovaná internetová stránka buďto osobního nebo oborového charakteru, kde jeden autor nebo skupina názorově spřízněných autorů publikují převážně odkazy a linky na jiné servery, spolu se subjektivním komentářem."
Subjektivita je největší odlišnost weblogu od zpravodajství. Zatímco se můžeme hádat o tom, zda weblog má nebo nemá obsahovat obrázky, má mít články nebo jsou delší témata pro weblog tabu či zda ho má psát jeden člověk nebo může i více, nejdůležitějším diferenciačním kritériem pro weblog od zpravodajství je právě subjektivita názorů a komentářů.
To, co z mladých novinářů na žurnalistice vytloukají holí – totiž subjektivní názory – je živnou půdou weblogu. Právě tato subjektivita, lidskost a souznění s problémem způsobuje naladění lidí při čtení weblogu na stejnou vlnu s autorem. Přitom tato subjektivita nemusí být jen názorová, ale i oborová. Weblogem mohou být stránky o digitálních fotoaparátech jak dokazuje Nikiho weblog, nebo o PDA, jak dokazuje třeba PalmInfoCenter.
Jak tato subjektivita funguje?
Poměrně jednoduše: přijdete na weblog, chvíli si jej čtete a pak zjistíte, že autora zajímá totéž, co zajímá vás a že o tom uvažuje podobně, jako vy – reagujete pozitivně, pocítíte spříznění a weblog vás zaujme.
V druhém případě (u nás representovaném například Netem Ladislava Zajíčka nebo články Daniela Dočekala, případně Netmagem blahé paměti) pociťujete publikované materiály jako provokaci, jako výzvu a námět k zamyšlení, reagujete negativně a dokazujete autorovi, že nemá pravdu, než přijdete na to, že vás chtěl provokovat a bourat vám vaše jednoduché vidění světa. I takovýto negativní weblog si snadno „oblíbíte“ – sice na něj nadáváte, ale pravidelně ho navštěvujete, abyste viděli „co tam zase ten šílenec napsal“...
Třetím případem je, že vás nezajímá nic z toho, o čem se na weblogu píše nebo jste nenabrali autorův směr uvažování jako kompatibilní či provokující k vašemu. Autor blogu buďto není dostatečně výrazná osobnost nebo neumí ještě tak dobře formulovat myšlenky – nebo vy jste vlezli někam, kam jste vlastně lézt neměli.
V prvních dvou případech se dostavuje identifikace s weblogem, ať již positivní nebo negativní. Tedy něco, o čem si současná mass média mohou nechat jen zdát a pravidelně si o tom také zdají.
Proč ale čtenáře weblogy tak oslovují?
Právě pro tu subjektivitu, kterou si mass média nemohou dovolit. Čtenář je už unaven sterilitou médií, které přinášejí jen informace a odváží se minima komentářů. Čtenář se těší na to, že někdo s rozhledem nad tématem vtipně a úderně okomentuje událost a zasadí ji do kontextu. Co na tom, že tak udělá v pěti větách – právě fakt, že jde o soukromý názor a že nezasáhne šéfredaktor a z břitkého odstavce neudělá korporátně nežalovatelnou plytkou břečku, čtenář kvituje s povděkem.
Bylo by laciné říci, že weblogy představují hrozbu tradičním médiím. Na jednu stranu jsou zranitelné úzkým okruhem svých tvůrců a faktem, že jsou tvořeny zadarmo – nikdo neplatí za jejich čtení a většinou ani za inzerci. Tím jsou náchylnější ke krachu. Na druhou stranu se ale weblogy stávají i při malé čtenářské skupině „opinion makery“ – čtou je všichni lidé, které se o dané téma zajímají. Proto jsou také oborové weblogy zaměřené na specifickou část vědy a techniky, ve světě velmi rozšířené a populární...
Webloging nám přineslo rozšíření internetu, dostupnost jednoduchých nástrojů pro jeho tvorbu a stále větší pesimismus lidí vůči mass médiím. Ty první dva faktory také budoucnost weblogingu předurčují – weblogy půjdou cestou osobních deníčků a cestou oborově orientovaných deníčků tvořených na cestách, pomocí mobilního telefonu a MMS zpráv. Takové technologie již dnes existují.
Co se stane kvůli faktoru třetímu, pesimismu lidí vůči mainstreamovým médiím?
Dalo by se říci, že noviny zkrachují na úbytě a stále klesající náklady tomu i svědčí. Jenže to by bylo až příliš jednoduché a až příliš populistické – weblogy zatím zasahují jen malou část populace a internet je v tomto velmi elitářský: už fakt, že ho používáte, s velkou pravděpodobností vypovídá hodně o vašem vzdělání, intelektu i příjmech. A nedá se příliš očekávat, že by méně vzdělanou a méně intelektuálně náročnou část populace zajímaly subjektivní názory více než drby. Proto i weblogy zůstanou weblogy nebo se podobně jako třeba Mobil server přerodí v mainstramová média, která již chca nechca musí respektovat určitá redakční pravidla a novinářské zásady.
