Dostal jsem před nějakou dobou zajímavý nápad, jak se dokopat k tomu, abych dotáhl do konce věci, které mám rozepsané. Nemrzí mne, že jsem ještě nevydal stručného průvodce světem Fiber to the X, ještě mi ho kus chybí dopsat, ale takových věcí je řada, které mám rozepsané do půlky a zaseknu se na tom, že teoreticky je mám napsané a už mi chybí jen převod z hlavy do papírové podoby.
dočAbych se postrčil a taky vyřešil problém s vánočními dárky, rozhodl jsem se mezi vánoční dárek pro své přátele zařadit knihu. Samozřejmě vlastní, vydanou v nákladu pár kusů. Samozřejmě žádný tlustospis, dvěstapadesát stránek by mělo stačit každému, říkával kdosi a já to jen zopakuji. A samozřejmě vydané nějakou online službou. Zatím nejnadějněji vypadá česká Knihovnička.cz - služba pro publikaci on-demand publikací, budu mít míň stresu, jestli vytisknou české znaky, než u Lulu.com …
Ta letošní kniha se jmenuje Informace jako výrobní prostředek a má zatím pracovní podtitul Nová ekonomika. A protože jsem teď na psaní neměl čas, vytáhnu z rozpracovaného textu část stati, která se pro dnešek může hodit. PS: Pokud k vánocům dostanete flašku nebo kulový, tak ani takhle metoda neměla úspěch…
Předposlední generace, která umí číst
Nedávno jsem narazil na zajímavý výzkum, který vyhodnocoval, jak moc dnešní mládež čte. Či spíše málo. V tabulce čtenářů ve vyspělých zemích vévodilo Nizozemí, Dánsko, Švédsko. Na druhé straně bylo Německo, Francie, USA, Británie či Japonsko.
Otázka zněla, proč je to tak. U malých dětí můžete jen obtížně předpokládat, že budou vědomě respektovat velikost národa nebo HDP, ergo důvody musely tkvít hlouběji. Nedala se udělat striktní linka dělící situaci na malé země, kde se hodně čte a velké, kde se čte málo. Následným průzkumem se ukázalo, že dělící čára je úplně jinde. V některých zemích se jednoduše a prostě filmy pro větší děti nedabují a pro mládež už vůbec ne. A jde o stejné země, jako ty, v nichž děti čtou v průměru citelně více knih.
Pro příklad nemusím chodit daleko. Moje nejstarší dcera Vanda trpí podobným syndromem. Ve škole je nástěnka, na které je počet knih, které dítě přečetlo. Vanda vede poměrem dvacetinásobku a zatímco většina dětí má teď zhruba dvě knihy přečtené (dva díly Pottera), Vanda jich má 37. I když jako hrdý otec připustím možnost naprosté dceřiny geniality, hlavní finta je v tom, že Vanda je jediné dítě ve škole, které nemá doma televizi (resp. má televizi, ale nemá signál a to ani satelitu). A tak čte.
Jsou audiovizuální sdělení smrtí knihám? Kdysi se obecně soudilo, že ano. Pak přišlo pár oportunistů, kteří soudili, že bude přeci atraktivní knihy prostřednictvím televize předčítat. Praxe ukázala, že to má atraktivitu stejnou, jako senátní volby: stojí to hromadu peněz a výsledek není vidět. Jenže smrt knihám nepřišla a to ani s internetem. Proč?
Vynechme teď otřepané fráze, že s dotykovým displejem si na záchodě netento, nebo že knihy fungují i bez proudu či že ebook readery ještě nejsou tam, kde by měly být. Velká část důvodů není ještě zcela zřejmá, i když se rýsuje.
Především s počítači totiž čtení nevymizelo. Naprostá většina programů komunikuje nějakou psanou formou, naprostá většina zpravodajských i diskusních serverů spoléhá na text. Email i ICQ je textová záležitost. Co do datových objemů sice text nevede, ale co do objemu informací, jež nese, zatím kraluje. Jistě, má to své pragmatické důvody. Pořizovat obrazové zpravodajství je dražší, než pořizovat texty a mnoho uživatelů na video nemá linky.
Video na internetu přebírá hlavní roli
Jenže na počátku internetu bylo i pořizování textového zpravodajství o vysokých investicích nebo maximální nápaditosti a vypjetí sil. Publikační nástroje nebyly zdaleka tak dostupné, hosting byl drahý. U videa to bylo ještě před třemi lety podobné, jenže mezi tím vznikla řada nástrojů pro publikování videa a jednoduchým střihovým programem, který stačí na běžné publikování videa, jsou vybaveny jak Windows, tak Mac - v iMovie můžete zpracovávat i HD rozlišení a být tak čtyři roky napřed před Českou televizí. Také nástroje pro šíření videa na internetu jsou a lidé je pomalu začínají používat.
Video ale proniká do primárně textových oblastí. ICQ prohrává svůj boj díky mizerné interoperabilitě videochatování, které nativně podporuje MSN a Skype. Zejména Skype si videokonferováním udělal dobré jméno a mladší generace tráví ve videokonferencích mnoho času. Podobný přesun potkává pozvolna diskusní servery: textové chaty jdou dolů, videochaty nahoru. I když tady je třeba hodnotit opatrně, protože na návštěvnosti to vidět není. Textové chaty se vyvíjejí v návštěvnosti relativně stabilně, protože mají svoji stálou uživatelskou skupinu, která na video jen tak rychle nepřejde, pokud vůbec. Mladší generace už si vybírá služby, které video podporují. Že je to u nás málo vidět? Nejspíše proto, že jsme jednak pozadu v trendech a navíc videochaty u nás podporuje z velkých hráčů snad jen Líbimseti.cz. A samozřejmě Skype.
Také ve zpravodajství jde video nahoru. Jmenovat YouTube by bylo nošením packetů do lanky, ale je to skvělý příklad. YouTube nabízí obsah, který by se v textové podobě nechytl, říkají odpůrci vymírání textu. To není pravda, říkám já. YouTube nabídl srandičky, legrácky, vážná videa i dramata tak, jak to známe z textů na blozích či v knihách. Jenže jako video. YouTube nastoupilo cestu, jakou nastoupili filmoví vydavatelé vůči vydavatelům knižním. Dlouhý boj, který je rozhodnutý předem a jde jen o to vydržet, než stará generace odejde. Nevidět, že je rozhodnuto, znamená prostě… nevidět. I proto úspěchYouTube žene ostatní k následování. Nikoliv proto, že by chtěli být druhým YouTube - žádný už nebude takový - ale proto, aby chytli otevřená dveře audiovizuálního světa dříve, než se zavřou a vlak s posměšným houkáním odjede ze stanice Businesshope. YouTube ani s investicemi Google neobsáhne všechno. Už dnes vznikají specializované videoservery zaměřené na určité oblasti (porno bylo dávno mezi prvními). Například sbírky videotutoriálů ke grafickým programům a vůbec vznik sektoru screencastu jakožto vysílání postupů pro práci se softwarem, je toho důkazem a nemusíme chodit daleko, český Spotter.TV se snaží o něco podobného v grafické branži. Aniž by investoval do náročných systémů - jen využil existující zdroje systémů nabízených zdarma. Že nevydělává přímo? ToYouTube také dlouho nevydělávalo, v tomto případě bude asi podobně poměrnou veličinou reputance v branži.
Mohlo by se zdát, že samotné internetové zpravodajství ještě není nástupem videa příliš dotčeno. Firmy, které mají zpravodajský server a zároveň televizi (jako CNN) sice přidávají klipy ke zprávám, ale jejich přidanou hodnotu je těžké ocenit. Textová informace Dva mrtví v pásmu Gazy se vstřebá rychleji, než příslušná informace ve videu, to se totiž ještě ani nezačne přehrávat. Přitom taková informace k přehledu o dění stačí - ne, nestal se zázrak a židé se s arabama neusmířili, v pásmu Gazy je vše při starém. A za druhé je politické zpravodajství pokryté velmi dobře klasickou teleevizí, většinou můžete naladit zpravodajskou televizi a nemusíte elaborovat s videem na internetu.
Video ve zpravodajství se týká především žánrů a témat, které zajímají mladé, lidi ochotné video používat a spíše video preferující. Extrémní sporty, moderní hudba - právě tyhle žánry jdou stále více a více do videa.
Audiovizuální sdělení, slovo kombinované s obrazem, začíná světu našich dětí dominovat i na internetu. Postupně vytlačuje emaily, zprávy. Jak daleko tento proces zajde a zda skončí asimilací slova do videa, je dnes obtížně určitelné. Můžeme se domnívat, že nejodbornější texty zůstanou v textové podobě, protože formulovat je v podobě audiovizuální presentace, je obtížné jak pro autory, tak pro posluchače je těžké tuto formu akceptovat. Zřejmě ještě na dlouhou dobu bude jednodušší redigovat text nesoucí náročnou myšlenku a z textu ji také vstřebávat, ale na běžnější témata nastoupí screencast a další technologie. Ostatně, řadu egyptologických prací už jsem našel v podobě videopřednášky na internetu a výuka na řadě škol (najmě v zahraničí) má videokonferenci jako doprovodnou, někdy i hlavní možnost. Stačí symbol, ikonka, infografika… Naši potomci si budou stále častěji vystačovat se symbolikou nebo s audiovizuálním sdělením. Tento trend započal nejrůznějšími ikonkami, které mají ozvláštnit, doplnit a posléze až nahradit ovládání software, webů. Ikonka diskety pro uložení, ikonka složky pro načtení dat. Pro uživatele je to přehlednější a úkolem autora není stimulovat nás ke čtení, ale nabídnout produkt, který umožní dělat práci pohodlně a intuitivně. Z praxe víme, že toho se nadbytkem textu rozhodně nedosahuje.
Ikonky označují nejpoužívanější funkce, naopak ty méně používané mají textové popisky v menu a nejrůznější průvodce, až se hluboko pod vrstvou skrývají různé makrojazyky vytvářené přes průvodce a recordery a úplně nejhlouběji i ty makrojazyky zapisované prostým slovem coby scripty. Jsou nejflexibilnější, nejkomplexnější, ale k jejich zvládnutí je třeba nejvíce času, mají takzvaně pomalou učící křivku oproti mišoidním pokynům.
Ekvivalentně můžeme vidět posun u vnímání psaného textu. Tam, kde to půjde, se budou uplatňovat znaky, symboly, ve složitějších případech komplexní audiovizuální sdělení. Až pro ty složitější témata se bude používat prosté textové sdělení doprovázené v případě možností obrázky, videem. A jeho specializace se bude stále více posouvat.
Tvrzení v nadpisu, že jsme předposlední generace, která bude umět číst a psát, je samozřejmě nadsazené, protože nadpis musí být sexy a autor v něm má právo na jistou nadsázku. Ale v přeneseném slova smyslu je tototvrzení blízko pravdě. Rutinní čtení a psaní začne stále více upadat. Již dnes je mnoho lidí od počítačů mladší generace velmi nejistých, když mají psát perem a jejich znaky se nápadně podobajígraffiti z PDA. Není se čemu divit, psaní na klávesnici vládne. Rukou se píše stále méně a psací písmo se přeci jen od písma tiskacího výrazně liší. Dnes tuto odlišnost považuje evropan za samozřejmou a podivuje se, pročJaponci používají dvě rozdílná písma hiraganu, katakanu a ještě obrázkové kandži. Japonci zase vidí mezi naším psacím a tiskacím písmem podstatný rozdíl.
V prvé řadě se ale začne vytrácet ochota používat písmo ke čtení i psaní. Tady je nutné přípomenout, že jde o generační záležitost. Jistě, že ji nepocítíte na sobě v té formě, že byste se ráno probudili a řekli si: k čemu je mi psaní, budu posílat videoemaily. Ale s postupem času přestane být schopnost číst a psát tak podstatná tím, jak se budou šířit jiné systémy předávání informací. Tak, jako my telefonujeme svým rodičům, budou nám děti videotelefonovat, posílat videovzkazy. Schopnost psát emaily či esemesky bude pozbývat stejně na důležitosti, jako dnes jí pozbývá psaní dopisů.
Vymizení obchodní korespondence
Mohli bychom se domnívat, že poslední baštou textové komunikace bude obchodní korespondence. Přibližně stejný předpoklad měli provozovatelé telegrafních linek koncem devatenáctého století vůči linkám telefonním. Domnívali se, že taková věc, jako je hlas po drátě, se vůbec neuchytí. Není spolehlivý a není zaznamenaný, vytýkali telefonu. Telegrafní zpráva je ověřitelná, uchovatelná a těžko modifikovatelná, protože je na papírku ihned, z principu svého přenosu.
Neuplynulo ani dvacet let a bitva mezi telegrafem a telefonem byla dobojována ve prospěch telefonu. Nedal se sice zaznamenat (tehdy ještě ne), ale byl bezprostřednější a obchodníkům umožnil používat širší škálu výrazových prostředků, než pouhý text.
Podobným rozdílem jsou email a hlasové či video zprávy. Jejich masivnímu rozšíření zatím brání to, že nemají jednoduše použitelnou a uživatelskovzdornou podobu k emailu. Neexistuje standard nebo alespoň obecně akceptovaný standard s výjimkou Skype, což ovšem není obdoba emailu. Až - či pokud - Skype či jiný podobně rozšířený program nasadí posílání offline videovzkazů, bude to další velký impuls.
Navíc s dalšími pokroky v rozpoznávání lidského hlasu lze říci, že v průběhu padesáti let nebude většího důvodu používat pro vstup do počítače klávesnici nebo obecně psaného textu.
Poslední baštou psané korespondence tedy zůstane korespondence diskrétní. Všude, kde je hlas na překážku, kde ruší nebo upozorňuje, bude textová komunikace převládat do momentu, než se najde lepší řešení. A to zatím (kromě čtení myšlenek) zůstává za hranicí naší současné představivosti. Budete chtít z práce chatovat s přítelkyní, nebo z domova s milenkou? Asi bude lepší se hlasu vyhnout…
Nakonec tedy ve prospěch psaní a čtení bude mluvit jen lidská touha podvádět a to, zda tato neřest zvítězí nad lidskou leností. Obtížná vsázka.
Generační proces a jeho projevy
Lidské návyky se mění v průběhu života jen obtížně. Tak, jak je člověk získává v průběhu dětství, se mění jen pod obrovským tlakem okolností a největším tlakem jsou celospolečenské změny. Ty působí na jednotlivce a jednotlivci zase působí celospolečenské změny. V případě vymizení aktivního používání čtení a psaní je nejpravděpodobnější, že iniciátorem tohoto tlaku budou děti, potomci našich dětí. Na ně už bude vyvíjen minimální tlak k aktivnímu používání čtení a psaní, protože mezi tím postoupí nejenom informační společnost, ale také proces vzdělávání od textům k multimédiím.
Děti zpětným tlakem v momentě svého dospívání a dospělosti převedou tlak zpět směrem k rodičům a stane se to, co se stalo s mobilními telefony na přelomu tisíciletí. Mladá generace je okamžitě akceptovala a starší generace se musela přizpůsobit, pokud chtěla zůstat se svými potomky v kontaktu. Totéž čeká textovou komunikaci v podobě její aktivní znalosti. Ačkoliv nemůžeme soudit, že se vrátíanalfabetismus, aktivní znalost čtení a psaní přestane být pro uplatnění člověka ve společnosti podstatná.
Chtělo by se nyní varovně zdvihnout prst a lkát, že něčeho takového bychom neměli dopustit. Jenže podobných celospolečenských změn prožila lidská společnost celou řadu a ačkoliv zatřásly určitými sektory průmyslu či jejími částmi, byly vždy společností absorbovány. Skeptik by nyní mohldodat “Až doposud”…
Tak například umění boje ve zbrani, zvláště s mečem, bylo ještě před pár stoletími považováno ve středostavovské rodině za nejnutnější, ba přímo esenciální povědomost každého muže. Pak přišel Colt, který vyrovnal šance slabých se silnými, jak pravil okřídlený reklamní slogan - a ještě před ním pušky a střelecká revoluce. Dnes je znalost boje s mečem aktuální pro skupiny příznivců historického šermu a nezdá se, že by někomu jinému zásadně chyběla. A to i přes to, že dodnes má většina lidí povšechnou povědomost, jak meč držet a jak jej používat a tato povědomost nevyhasla ani po třech stoletích, po něž meč není efektivním nástrojem k boji.
Podobně můžeme soudit, že čtení a psaní ve své podstatě jako znalost nevymizí zcela, pouze nebude preferovanou a protěžovanou znalostí a jeho užitné projevy přejdou na jinou formu, v tomto případě na audiovizuální projev.
