Knihy, jak už jste si mohli povšimnout, vlastně ze zásady nerecenzuju. Jsou výjimky a Vilma Kadlečková je jednou z výjimečných výjimek. Zejména proto, že její knihy považuju v české scifi-fantasy (těžko se mi tyhle dva žánry v poslední době rozlišují) za něco výjimečného. Zejména proto, že její první knížka Na pomezí Eternaalu vydaná v roce 1990 mne uchvátila (a poznamenala) a želel jsem toho, že žádnou další knihu po argenitových legendách deset let nevydala, krom pár povídek. A to je možná důvod, proč Kadlečkovou, jak se ukazuje, dnes znají hardcore fanové, ale ti ostatní (mezi které bych se řadil já) tápou. I proto tahle neočekávaná recenze, která nakonec stejně nebude recenzí, jak se tak znám.
Mírný úvod. Ať si kdo chce co chce říká, ať Ikarie XB-1 slzu i klávesu Delete zamáčkne, soudobá česká scifi-fantasy (dále jen SF) patří mezi to slabší jak v místní literatuře, tak ve světové žánrové konkurenci. Existuje tu pravda několik dobře řemeslně vyvařených světů jako JFK nebo Kotleta, ale myšlenkově obsažnější díla, na kterých SF vznikala a dobývala si své uznání, to abyste pohledali. Tuzemská SF se pohybuje na hranici společensky lépe akceptované harlekýnky, veze se na zahraniční vlně a nízkých cenách tuzemských autorů - to vydavatelsky - a dinosauřích setkání - to conově. Čemuž kvalita odpovídá. Celá řada lidí, kteří SF čtou a mají upřímně rádi, české cony vůbec nenavštěvuje - včetně mě.
Jedním z mnoha důvodů jsou malé teoretické základy tuzemských autorů SF. Jen málo z nich si stihlo všimnout, že jejich zahraniční kolegové jsou vzděláni v historických a společenských vědách, často přeshraničně propojení do počítačů a medicíny. Že sociální dynamiku díla a odkazy na záchytné body reálií není možné vytvořit bez toho, aniž byste totéž jako autor chápali. V SF většinou nejde o to, vytvořit si megalomansky dimenzovaný svět nacpaný rádobytemnými dialogy a doprovázený mapami, slovníkem, teologickou příručkou, a ohromovat čtenáře vršením slov. Nic takového totiž nevytvoříte čitelného pro jiné, pokud nevíte, jak tyhle věci fungují ve světě skutečném. Pokud nevíte, jaká je vazba mezi Hermem, Horem, Hermionou, Imhotepem a Trismegistem, je lepší se k starým božstvům neodvolávat. Tohle je záklopka, kterou většina začínajících autorů zřejmě nemá a něco z toho pronikne i do edičních plánů.
Něco jiného jsou samozřejmě Kotletovy masakry a žambošárny. V případě prvního autora živě vidíte novináře/spisovatele odcházejícího z práce, jemuž se v hlavě líhnou obrazce, jak by se vypořádal se šéfem, kolegy i objekty novinářského zájmu a po příchodu domů nazná, že je společensky únosnější o tom psát pod vkusným pseudonymem, než to realizovat.
Přesně v tom se Kadlečková vymyká. Nepostrádá ani přirozenou intuici pro sociální dynamicku příběhu postav, ani vzdělání, které jí umožňuje páchat funkční světy. Co za těch 23 let rozvinula, jsou dialogy postav i jejích bohatý vnitřní život. První ku prospěchu, druhé už přes míru, kterou mám - ale tu má každý z nás někde jinde.
Tím se už skoro dostaváme ke knize, z jejíhož děje vám asi nic vlastně neprozradím.
Začátek Mycelia nevypadá, jako by "vše u Kadlečkové bylo při starém". Propadáme se do hlubin nábožensko-technického rituálu, z něhož čtenář nechápe ani hlavu ani patu a já bojoval s pokušením knihu odložit. Ten týpek se následně ukáže být hlavním hrdinou a postupně se osvětlují i jednotlivá cizí slova hojně kolem náboženství i techniky v knize používaná. Zdrtí vás hromada přehlásek v textu, budete přemýšlet, jak ta slova číst. Zjevně si s tím nemusíte moc lámat hlavu, jak jsem viděl oficiální videotrailer, hlas v něm použil zcela jiné čtení, než všechny možnosti, co napadly mne. Až se zorientujete v reáliích a doberete se použitelného čtení slov, už všechno plyne lépe, prvních padesát - sedmdesát stránek tomu dejte.
Hlavním hrdinou je Lucas Hildebrant, zaměstnanec Rady pro výzkum a osidlování vesmíru. A protože se děj točí kolem něj a událostí, které bezprostředně k Lukasovi směřují, můžeme jej zase vesele na chvíli opustit.
Hlavní výhodou SF literatury je, že může snadno a bez velkých oslích můstků (protože sama je v tom případě oslím můstkem) směřovat k otázkám, jaké je těžké v jiném žánru literatury nastolit. A to především budoucí vývoj lidstva. Hlava 22, Farma zvířat, Překrásný nový svět, to jsou všechno díla, která reflektovala téma důležité pro budoucnost, ale jinak mimo teoretické práce sociologů těžko uchopitelná. A rozproudila k nim patřičnou celospolečenskou diskusi, takže se dnes mnohem spíše odkazujeme k Orwellovi, pokud chceme hovořit o technokratické diktatuře, než k lidem, kteří ji skutečně v akademickém světě po druhé světové válce zkoumali a jejichž závěry jsou podstatně obsáhlejší a relevantnější, jenže prakticky nečitelné. Objevit, znamená zpřístupnit všem - i v tomto případě.
Po nějakou dobu přelomu milénia se zdálo, že i v případě SF je studnice témat vyčerpána. Že v zásadě umíme nahlédnout budoucnost lidstva v hrubých obrysech na mnoho století dopředu a faktorů nejistoty není mnoho. Nebylo otázkou, zda poletíme k cizím hvězdám, ale pouze kdy tak učiníme - s čímž se SF literatura vypořádala důsledním vypouštěním datování a návratu k fraserovské bezčasnosti.
Teroristické útoky na Dvojčata, září 2001, přineslo obrovské rozčarování. Najednou nebylo nic danného, znovu se vrátil prvek teokracie, střetu světů a taky nepříjemné zjištění, že nemusí bojovat Dobro se Zlem, dokonce nemusí spolu bojovat dva řády, které se jen nechápou či jejichž zástupci spolu nevycházejí, ale mají stejné cíle. Najednou se vrátil prvek cizoty, naprosté odlišnosti.
Doposud, když se v SF bojovalo a pořádala se nějaká cesta za slávou či dobrodružstvím, bylo jasné, kdo je dobrý a kdo je zlý. Dobrý byl Řád, špatný byl Chaos - tak tomu bylo od Tolkienových časů. Pak někteří remcalové namítli, že vlastně chaos představuje svobodu, proč by měl být tedy špatný a řád, to že je diktatura. Některá díla tedy prohodila strany, jiná je promíchala s nejrůznějšími výhradami a osobními pohnutkami, s tím ale žánr vystačil dalších čtyřicet let. Nejtrpčeji se s vyčerpáním této linky vyrovnával Sapkowski ve svém Zaklínači, kde hlavní hrdina stále pochybuje nad tím, zda jeho konání je právě to Dobro, až v Menším zlu odmítl dát jakékoliv rozhřešení a v nové pentalogii už jde jen o politiku a intriky, než hledání univerzálního dobra a zla.
Mycelium přináší jinakost, kterou si podle vlastních slov v rozhovorech Kadlečková uvědomila po září 2001. Cílem jiné civilizace nemusí být naše ovládnutí, nemusí to být poroba, nadvláda - může to být i záhuba nebo cokoliv jiného, co ani nebudeme chápat. A to za použití prostředků, které se vymykají našemu chápání, naší ochotě je už jenom zvažovat - jako je radostné a mučednické obětování vlastního (natož cizího) života. A to je poznání, ke kterému vás první díl Mycelia pomaličku povede, abyste ho na posledních stránkách dostali palicí mezi oči a tušili jste, že druhý díl nebude nastavená selanka prvního dílu, ale podstatně jiná jízda.
Tady někde je skrytá krása Jantarových očí, prvního dílu Mycelia a síla jeho výpovědi. Každých sto stránek, když už jste si zafixovali nějakou představu o tom, co je "myšlenka v pozadí" zjistíte, že je tu další, silnější myšlenka v pozadí. Že nejde ani tak o problematický vztah syna k mrtvému dominantnímu otci a vědomosti o mimozemské civilizaci osseanců, které do ubohého Lucase ten sebestředný fotr vtloukal daleko za hranicí, kdy měla zasáhnout sociálka. Že nejde o pár nenaplněných lásek, intrik na pracovišti či v chrámu nebo autorčino předvádění schopnosti formulovat duchovně vypadající citáty.
Když od knihy s přibývajícími stránkami odsednete a zamyslíte se, zjistíte, že osseánské (to jsou ti emzáci) praktiky se vám nejenom hnusí a jsou vám cizí (tfuj, lidské mučednické oběti), ale cizí a hlavně neznámá je i motivace, proč tak ochotně spolupracují s pozemšťany.
Do takto rozherané knihy vstupuje v její třetině další podstatná figurka a tou je další mimozemšťan. Jakmile zjistíme, že jde o fomalhiwana, už jsme doma - je to ta mladá Vilma Kadlečková, kterou si možná ještě pamatujete a její argenitarový svět, v němž panuje psychotronika, zřídlo energie v podobě argenitarovéh minerálu či vlnovky ve jménech oněch mentalistů. A karty jsou rozdány: pozemšťané i osseánci si prostřednictvím svých knižních zástupců uvědomují, že fomalhiwana je třeba přivést na svou stranu a tím získat konkurenční výhodu či případně jiným v získání výhody zabránit. Čímž také první díl fakticky končí, říkal jsem už, že kniha je více ukecaná, než akční? Protože bych vám nerad ubíral právo jasnozřivého prohlédnutí, tak zcela nevyzradím, kdo že je ta čtvrtá nezávislá entita, která poslední stránkou knihy zjevně vstupuje do hry, ačkoliv původně vypadala, že je zcela na straně osseánců. Do budoucna se může stát trojským koněm, s nímž bude ještě mnoho legrace, protože už je dávno za hradbami a vesele se na něm rajtuje.
Záměrně jsem se nerozepisoval detailně o jednotlivých figurkách knihy, protože až na tyto dva - Lucase Hildebranta a fomalhiwana Aš-šára - jde zatím o podružné role. Retrospektivní návraty do života Lucase s otcem tu slouží jako průvodcovství náboženstvím osse. A nelze přehlédnout i to, že u čtenáře omlouvají a vysvětlují, že Lucas není superman spadlý z nebe, ale člověk těžící z rodinné historie, výchovy a znalosti osse, ale také z faktu, že umírá a nemá mnoho co ztratit. Rádobybejvalka je kombinací Watsona a katalyzátoru děje, dají se jí odpustit hloupé otázky a rozhodnutí, které by racionální Lucas věrohodně neudělal. Co se jí ale odpouští ze čtenářského pohledu hůře, jsou neustále vnitřní pitvání.
A tím se dostáváme k bohatému vnitřnímu životu postav. Má-li děj v čtenářsky cizím světě plynout, je třeba dávat čtenáři pomocnou ruku a vysvětlovat, co a jak funguje a co se v postavách odehrává, k čemuž jejich vnitřní pochody a přemýšlení dobře slouží, dialogy by to zdaleka neutáhly. Jenže někdy je toho příliš. Zejména Rádobybejvalka je opravdu elementárně nerozhodná pipka, u které jako mužský čtenář snadno můžete dojít k závěru, že jestli nepředvede nějaké opravdu výživné sexuální zdatnosti, tak nechápete, proč by s ní hero Lucasova typu měl zůstávat tři vteřiny po ejakulaci. Sledovat její vnitřní pochody je utrpení. Autorka to sice zachraňuje tím, že na potkání naznačuje, jak tyto pochody ovlivňují emzáci nejrůznějšími formami sugesce, ale pořád je to málo na to, abyste netoužili holčinu zbavit svéprávnosti.
To je naštěstí zatím kromě předvídatelnosti příběhu (a tu zatím vyvažuje bohaté myšlenkové okolí) jediná slabina a může být, že z ní Vilma Kadlečková ještě udělá přednost ve stylu vztahu Asimových bědátorů k damovance. Jsou tu i jiné nástrahy, které nejsou zřejmé a které se týkají třeba ne zcela uzavřeného "ekosystému" argenitů. Ty ale zatím Kadlečková do hry nezapojila a jen naznačuje, že to bude do budoucna možné. Ohlídat koherenci tak rozsáhlé a odlišné civilizace a světů je těžký úkol, ještě těžší je předvídat, co by mohli z nejrůznějších náznaků čtenáři pochopit špatně a jako logický lapsus napadnout.
Sečteno a podtrženo, v případě Mycelia Vilmy Kadlečkové se na pulty knihkupectví dostává mimořádně rozsáhlé a kvalitní dílo, které je míle napřed toho, co soudobá česká SF nabízí. To může být zrada. Pokud od SF očekáváte to jediné, co tuzemská SF v poslední době nabízela, tedy oddychové nenáročné zábavné čtení do vlaku, zde ho nenaleznete. Knihu tu a tam budete muset odložit, abyste si ji vychutnali, zavřít oči a při troše svatokrádežnictví si do sluchátek pustit třeba Zimmermanovy Anděly a Démony. Pokud jste trochu přemýšlení ochotni podstoupit, otevře se vám zajímavý pohled na naši civilizaci.
A to je to, o co ve vysoké lize SF šlo především.
I pokud jste scifistickofantasoidní jelito, které fantasy hltá jen proto, abyste měli výběr jmen pro dřevárny, zařaďte Mycelium do knihovny. Hovořit o knize jako o "hlubokém vnitřním prožitku, který lze slovy těžko sdílet" a trocha významného mlčení k otázkám po ději vás katapultuje mezi lepší fandomovou ligu.
Tak, toliko mých poznámek, které jsem seškrtal na polovinu, vynechal jsem z nich teorii o moderní konstrukci příběhu, která by vás sice možná zajímala, ale kde mi teď holt jen můžete věřit, že se Kadlečková snaží držet při zemi, nepouštět se do experimentů s více rovinami vyprávění a tedy nekombinovat složitost světa s komplikovaností narativity. Což je v tomto případě zřejmě dobře, protože to by z pentalogie snadno udělala decathlon.
Dost povídání. Kniha funguje, což je na tak obsáhlé dílo úctyhodné a potvzení autorčina talentu. Vydalo Argo, na Kosmasu to mají za dvě kila i jako elektronickou verzi, v tomto případě bych ale doporučil kilčo připlatit za verzi papírovou. Další čtyři díly doufám vyjdou v dohledné době…
PS: Jak to tak bývá, výše uvedené jsou moje subjektivní dojmy. Můžete mít jiné, ve fantasy se fantazii meze nekladou.
