V komentáři pod jedním z článku se Yuhů ptá, zda je potřeba vůbec noviny nějak financovat. “Nechme prostě noviny psát ty, které to baví a budou to dělat, i když je za to nikdo platit nebude. Jasně, je možné, že novin bude málo nebo žádné nebudou. Ale není to lepší než současný stav?” ptá se Dušan Janovský a je to otázka, která si žádá odpověď. Potřebujeme noviny a novinařinu?
První, tomu předcházející otázkou je, zda potřebujeme informace a zprávy. Novinařina není nijak staré řemeslo, což lze svést na nedostatečně rychlý vývoj tisku, papíru a řadu dalších technikálií, jenže tak jednoduché to není. Podstata novinařiny (té klasické) tkví v tom, že čtenář jest informován a tedy je zpráva tvořena s ohledem na něj, na jeho zájmy. Což byl koncept velmi nový, průlomový. Od pradávna totiž “publikování informací” bylo vedeno zcela jiným zájmem: snahou deklarovat nějakou mocenskou pozici, nikoliv snahou informovat čtenáře o eventualitách. Kosmova kronika nebyla psána za účelem informování obyvatelstva českých zemí o skutečném stavu věcí, ale vedena snahou ukázat vyvolený přemyslovský rod a panovníka (Břetislava) v příznivém světle. Z dnešního pohledu jde spíše o legendy, než o skutečný popis událostí, s čímž se také při analýze Kosmase historici potýkají. Copak si přibarvil, kde si “přitáhl deku” a kde psal pravdu?
Literatura do vzniku novinařiny byla ponejvíce propagandistická záležitost. A až do vzniku klasické novinařiny to tak zůstalo: četli jste oslavné texty aka kroniky, srážky názorů, traktáty jednotlivých myslitelů připisované mecénášům, ale až na výjimky neexistovaly jejich kritické rozbory. Ty přinesla až doba osvícení, kdy se pochybování, ptaní se a pátrání stalo součástí vědeckého diskursu stejně tak, jako kritická rozprava.
A to jsou také kořeny novinařiny takové, jaká by měla být. Když se říká, že novináři jsou hlídací psi demokracie, není to jen fráze, ale konstatování nutnosti. Je-li totiž demokracie vládou všech prostřednictvím volených zástupců, je třeba, aby se také všichni seznamovali s prací volených zástupců a s problémy, s nimiž je třeba se vypořádat proto, aby bylo možno zvolit ty zástupce, kteří budou schopni se s nimi vypořádat. Jenže to není možné z propagandistických spisků, ale jen z kritických rozborů, analýz a nezaujatých zpráv.
Zprávy se neberou jen tak někde, neplynou samy, ze vzduchu, ty musí někdo vytvořit - buďto novinář nebo PR oddělení a podle toho se s nimi také musí nakládat dále. Myšlenka, že vznikne “občanská žurnalistika” a zprávy se začnou rodit jen tak z občanské tvorby, je nereálná a je to jen objevování kola nebo tvorba drbů. Občanský žurnalista, pokud bude vnímavý a chytrý, se stejně jen dobere k postupům, které novinařina formálně používá, nebo bude jen tvořit drby, byť třeba zábavné. Jenže podstatou zprávy není být zábavná, ale být vyzdrojovaná, ověřené a kriticky analyzovaná. A k tomu je nám zapotřebí novináře, tedy někoho, kdo toto provede za nás, protože my sami na to čas mít nebudeme. A stejně, jako instalatér, doktor nebo programátor, by měl novinář odvést svou práci dobře a precizně.
Smutné je, že tohle nám dnes uniká. Novinářem se zve pisatel do Blesku, ačkoliv jeho dílo s novinařinou nemá nic společného - to je prostě kreativní malometrážní spisovatel. Novinářem se zve pisatel stranických tisků, Halo novin a dalších nátlakových periodik, ačkoliv i to je spíše publicista, ne-li rovnou propagandista. Nerozlišovat tyhle profese je to samé, jako webdesignerovi říkat programátor. Ano, taky je to maník od počítače, ano, taky dělá něco s kódem, ale tím podobnost končí.
Smutné je, že velká část naší společnosti nikdy nezískala schopnost tohle rozlišovat. Proč? Vzrůstající význam technického vzdělání a jeho společenské ocenění (penězi, které dnes jsou ekvivalentem společnského uznání) vynesl nahoru mezi “elity” lidi technicky vzdělané. Což je zajímavá změna, která zde dlouho před tím nebyla. Doposud (myšleno do vědeckotechnické revoluce) intelektuální elity tvořili lidé s humanitním vzděláním. Ostatně, i univerzity byly do té doby především humanitně založené a technické vědy jste mohli studovat až ve chvíli, kdy jste prošli humanitními předměty. To najednou vymizelo.
Pokud jste absolvent technické univerzity, pravděpodobně jste se nikdy nesetkal s řeckou filosofií, aristotelovským diskursem nebo církevními otci. Je to pro vás jen tmářství. Pokud jste intelektuál nové doby, je vaším základním dílem Raymondova Katedrála a tržiště, Gatesův Business rychlostí myšlenky, Jobsův životopis a Stopařův průvodce (podle toho, zda jste technolevice či technopravicové orientace). Ne nadarmo se o lidech technického založení říká, že jsou asociální a nedostatky vzdělání ve společenských vědách tuto asociálnost ještě prohlubují. Černobílé vidění světa, druhdy korigované humanitně vzdělanými elitami, najednou získává navrch. Už to není ani to “každému podle jeho zásluh”, natož “každému dle jeho potřeb”, už je to striktní “Android je skvělý, Apple nepoužitelná sračka, kterou nikdo soudný...” (nebo opačně).
Právě tenhle předěl, právě tahle černobílost, je morem dnešní doby a o to více jí vyhovují nesvědomití novináři (o nichž už víme, že nejsou vlastně novináři), kteří na černobílost přistupují. Kteří nenahlížejí kriticky, neanalyzují, ale postupují černobíle. Reforma školství? Co se o ní bude diskutovat, tak a tak to má být. Korupce? Všechny postřílet. Platy učitelů? Mají dost! Nezaměstnaní? Ať si najdou práci. Cikáni? Ať makají. Daně? Nezvyšovat! Zvýšit!
Tady se projevuje rozdíl mezi těmi, co rozumí a mezi těmi, co ví. Mezi humanisticky a technicky vzdělanými lidmi. To není nadávka, to je prosté konstatování faktu - rozumět a vědět, to je rozdíl. To není více a méně, to je prostě jinak.
Diskuse, kritická analýza, ochota připustit, že problém je komplexnější, že jeho přesné řešení neznáme a budeme ho teprve hledat, to je to, co nám chybí. Pokora naší vlády i nás samých připustit, že na mnoho otázek není nejenom jedna odpověď, ale dokonce ani nevíme, na co se ptáme. Chybí. Ochota připustit si, že bez celospolečenské rozpravy a co nejširší shody na tom, jak věci řešit, nebude naše společnost ani spokojená, ani prosperující. Chybí.
Tolik vám chci říct. Naletěli jste. I po doktorátu na FELu, titulu inženýra či alespoň dvou naprogramovaných frameworcích jste naletěli na ten nejstarší trik všech vlád: rozděluj a panuj.
Aby se nám tohle nestávalo, potřebujeme novináře. Dobré novináře. Ty, kteří kriticky zanalyzují, vyzdrojují, ověřují. Kteří dělají svou práci. I proto potřebujeme vymyslet, jak jim zaplatit, aby ti dobří neodcházeli mimo branži. Potřebujeme je stejně, jako dobré doktory, dobré programátory, dobré horníky.
A také potřebujeme být ochotni je poslouchat i přes to, že někdy nesouhlasíme, někdy se díváme do jiného obrazu světa, než jaký bychom chtěli vidět.
Potřebujeme obnovit své humanitní elity. Potřebujeme vědomí různorodosti. Ne fanatismus.
Na příbuzné téma lze pokračovat články:
