EU zakázala roamingové ceny. Opatření, které sníží ceny, staví odpůrce Evropské unie do nezáviděníhodné pozice, jak jej vydávat za zdražení a úřední zvůli proti lidu. Hezký pokus uskutečnil pan Rybář ze Strany svobodných občanů a u lidí, kteří nemají ponětí, jak roamingový business v mobilních sítích funguje, by to i mohlo vzbuzovat dojem oprávněných výhrad. Opak je pravdou a pokud vás zajímá, proč, čtěte dále možná trochu upovídané vysvětlení psané v metru na trase IP Pavlova - Letňany (tudíž omluvte překlepy i délku, nebyl čas).
Připomínám, že pro jednoduchost abstrahuji od technické stránky roamingu, až na pár nutností. A také se budu zabývat jen roamingem mezinárodním, ne vnitrostátním, mezisíťovým a dalšími.
Roamingová cena se skládá ze dvou podstatných složek. Tou první je cena za propojení, tedy za technologický náklad na udržování propojení, česky interconnectu. Kdysi se skutečně interkonekt dělal zvláště s každou sítí, jenže v době, kdy operátorů jsou stovky, by to bylo na palici. Takže vznikli poskytovatelé roamingu, česky roaming exchange. To jsou vlastně datová centra (podobná funkcí třeba NIXu), kam si operátor po podpisu smlouvy dovede pevnou linku a tím se teoreticky propojí se všemi dalšími operátory v takovém roamingovém centru. Na propojení se stovkami operátorů mu stačí jedna pevná linka. Což, jak uznáte, náklady marginalizuje a je i dost jedno, zda se propojujete s pěti či pětisty operátory. Věc je jistěže mírně komplexnější (geograficky hlavně), ale pro přehled to stačí takto. Roční náklad na toto propojení je poplatek za datovou linku a poplatek provozovateli roaming exchange - což obojí je ostře konkurenční prostředí, můžete si vybírat a dost to sype. Ale pořád je to skoro fixní náklad bez ohledu na počet hovorů a klientů v roamingu.
Abyste z teoretického roamingu učinili praktický, je třeba akceptovat podmínky roamingu a s dotyčným operátorem se propojit i právně. Tady už přestává stačit humor i trh. Podmínky se dnes skládají ze čtyř parametrů, párově z ceny hovoru započatého klientem jedné sítě a končící v síti druhé (a opačně) a z ceny hovoru v jedné či druhé síti ukončeném. Bývá dobrým nediskriminačním zvykem cenu za originaci (započetí) a terminaci (ukončení) hovoru ve vlastní síti mít stejnou, jako budete za tutéž službu pro vaše klienty platit protistraně, nebývalo tomu ale vždy a mozná asimetrie někde trvá.
Koncová cena nemá vztah k nákladům účtovaným mezi operátory
A teď v čem je ta finta: ty peníze za originaci a terminaci se nepřevádějí v reálném čase, ale jednou za čas se vyúčtují. A hlavně započtou. Převádí se tedy jen rozdíl. To za prvé. Za druhé vlastním klientům natlačíte preferenci vaší dceřiné firmy či spřátelené sítě v cizině, takže započítáváte vůči sobě. A za třetí, když máte zhruba stejně klientů, jako cizí leč spřátelená síť, tak nula od nuly pojde. Platby jsou zhruba stejné a započtou se.
Zjednodušený příklad: Vodafone se dohodne s T-Mobile, že za terminovaný hovor se platí deset, za originovaný taky deset, sakumprdum i s amortizací, daněmi a ziskem třicet. No a protože provoz mezi roamingovými sítěmi je (předpokládejme) zhruba stejný, je úplně jedno, jaká je koncová cena pro zákazníka, vůbec nemusí být třicet, protože krom daně a amortizace jde o částky, které se započtou. Fakt ale je, že není bezpečné účtovat zákazníkovi výrazně méně, než těch třicet peněz, protože kdyby se domáknul regulátor, že oprávěné náklady 10 na obou stranách v součtu dávají koncovou cenu 8, asi by měl vtíravé otázky. A to je zbytečné, když je možné vydělat dalších 22 peněz a být s regulátorem za dobře.
Tím jsme si vysvětlili, že koncové ceny roamingových hovorů u velkých operátorů jsou nezávislé na tom, jaké jsou účtovány propojovací poplatky. K čemu tedy tahle magie a čáry operátorů a EU?
Roamingové poplatky jsou blokací konkurence
Roamingové poplatky slouží velkým operátorům jako významný nástroj pro regulaci podoby trhu a vyblokování či snížení atraktivity malých začínajících operátorů. Představte si, že do tohoto systému přijde o mnoho let později operátor, který nastavil agresivní ceny ve vlastní síti, ale potřebuje svým uživatelům nabídnout roaming v zahraničí, aby jeho uživatelé mohli volat domů. Je velmi pravděpodobné, že budou převážně volat z naprosto cizí zahraniční sítě do jeho vlastní sítě. A je otázkou chvilky ladění nastavit ceny za originaci a terminaci hovoru tak, aby tento začínající operátor musel klientovi účtovat vysokou roamingovou cenu, ale většina této ceny skončila v kapse velkého cizí zahraniční sítě.
A nyní malá matematická hádanka - jak toho lze docílit při zachování dojmu férového trhu? Přátelé z MFF/ČVUT už vědí, vy z VŠE zbytečně hledáte scripta, tam to není. Klíčem je změna proporcí. Doposud lhostejně nastavený poměr mezi originací a terminací hovoru 10:10 se změní tak, že originace hovoru nyní vyjde na 19, terminace pak na 1 peníz, v součtu ovšem stále dvacet plus daně a menší zisk (kdyby vás zajímalo, jak to odůvodnit, je to taky pěkné povídání, ale na jindy). Alternativní operátor (třeba francouzský Free) nemůže účtovat méně, jak 25 peněz. Z nich ovšem 19 pošle firmě, která mu pravděpodobně na lokálním trhu konkuruje, 3 státu a zaměstnancům a z celé akce mu zbudou dva penízy a nasraný zákazník.
Přepočítejte si to. Voláte z německého T-Mobile jako naroamovaný klient Free. 19 peněz putuje za originaci T-Mobile, 1 za terminaci do Francie Free. Když bude klient Free v Německu volat kamkoliv jinam, hrábne T-Mobile (a DT) úplně všechno. Pravděpodobnost, že by se klient T-Mobile ve Francii naroamoval do Free a nechal tam těch 19 peněz, je menší, než nulová - to ho raději přehodí k Orange nebo SFR, kteří mu to zase někdy galantně vrátí.
Touto sekcí jsme si ověřili, že lze nastavit takové podmínky, aby začínající operátor neměl prakticky žádnou vládu nad cenami roamingových hovorů a musel akceptovat prakticky libovolnou cenu určenou jedním z velkých operátorů. Velcí operátoři při roamingové cenotvorbě samozřejmě nepostupují ve shodě, to je zakázané, ale v konkluzi, to je to samé, jen jinak řečeno (a na chráněné lince). Výsledkem je, že při roamingových hovorech se do kapes velkých operátorů přesouvají nejenom peníze, které tvoří spravedlivé náklady na roamingový hovor, ale i jakékoliv jiné peníze, které si určí. Což znamená, že mohou odčerpávat značnou část výnosů alternativního operátora ve svůj prospěch a tím blokovat snižování cen na trhu.
Proč roaming hnul EK žlučí
Tady někde Vivian Reding překousla špejli od nanuku a rozeslala operátorům ostřejší nótu, která zřejmě vyústí (proces není u konce) v to, že EU zakáže diferenciovat ceny roamingových a vnitrostátních hovorů. Mobilní operátoři nyní ještě zintenzivní pláč, vyostří brždění patičkami, protože to za ty peníze stojí. Budou argumentovat "oprávněnými náklady", které si ovšem sami stanovili. Když budou mít štěstí, tak z eurounijní rozpravy neuteče ven informace, že ve skutečnosti provoz roamingu zajišťuje čtveřice zahraničních datových linek, dva počítače v datacentru se štítkem VLR a HLR a patřičný počet administrátorů, což opravňuje operátora vygenerovat tisíciprocentní přirážku na službu telefonního hovoru.
Cenová rozprava čili zdraží zrušení roamingu domácí hovory?
Toliko realita roamingového businessu. Teď chvíle pro cenovou rozpravu. Článek pana Rybáře moudře předvídá, že nám to operátoři nyní osolí a peníze vyberou jinde. Z toho bych implikoval, že pan Rybář očekává zdražení. Zdražení v telekomunikacích je ovšem ošidná věc, cena je prostě určena nejnižší (přímou či substituční) nabídkou na trhu a přirážkou za brand. Pokud je ve Francii nejlevnější nabídkou Free, musí cena konkurence této nabídce odpovídat a může se lišit pouze o rozdíl ve vnímání značky, tedy v to, o kolik jsou zákazníci ochotni si připlatit za jinou značku, zjednodušeně řečeno, o kolik si myslí, že jiná značka/síť je kvalitnější. Velikost tohoto rozpětí se trh od trhu liší, jenže samotný Free nemá důvod zdražovat: jeho příjmy z roamingu beztak doposud byly marginální. Velcí operátoři jsou tedy před volbou, zda zkusit zákazníky zinkasovat a zvýšit cenový náskok Free. Je otázkou, zda by jim to přišlo jako dobrý nápad, skoro bych si vsadil, že ne.
Jiná situace bude na trzích, kde není etabulující se operátor, tedy na trzích, kde panuje oligopolní situace - jakým je třeba trh český. Výpadek příjmů z roamingu tuzemských operátorů bude v případě Vodafone a T-Mobile z části otázkou změny vyúčtování mezi mateřskou firmou a tuzemskou dcerou, dolů ale každopádně příjmy půjdou. Nejistotu do situace vnáší Telefonica 02 vlastněná už tuzemskou PPF, tedy firmou stojící mimo velké telco skupiny. Cenotvorbu na českém trhu ve skutečnosti rozhodne to, jak agilně se bude chtít PPF věnovat reakvizici trhu a jak změní ceny (a o tom nemohu spekulovat), dopad regulace roamingu na tuzemské hovorné bude nulový. Podle intenzity akcí PPF také uvidíme, jak moc bude na škodu, že se neobjevil čtvrtý operátor. Také na jiných trzích bude situace velmi individualizovaná a protože (asi jste si už všimli) jsou veškeré cenové změny hodně propojené a trh globalizovaný, zatímco podmínky lokální, bude operátorům chvíli trvat, než si sečtou karty a začnou významně reagovat. Na většině velkých trhů EU ovšem je etablující se operátor nebo jsou zde silnější pozice virtuálů, než u nás a takovým trhům odstranění roamingových přirážek cenově pomůže. I to je důvod, proč EU tlačila místní regulátory do zavedení virtuálů a rozšíření počtu operátorů, čemuž jsme se dlouho hrdinně bránili.
Tak, všechna čest, pokud jste dočetli až sem. Pravděpodobně jste nahlédli, že trh mobilních telekomunikačních operátorů je velmi složitý a vícevrstevný. Jinak se chovají inkumbmentní operátoři, jinak jejich konkurence z první i druhé vlny, zcela jinak MVNO a nejnovější držitelé licencí z digitální dividendy. Samozřejmě se celá věc s cenami roamingu mohla nechat na působení volného trhu, což se také dvacet let nechala, aniž by se bez vyhrožování EU něco stalo. Stojí za to zmínit, že ceny padly vždy a jedině tehdy, když padl kurz, nebo když Vivien překousla další špejli od nanuku.
Domácí úkol: pomohl by si trh sám?
Zkuste si za domácí úkol namodelovat tržní situaci, která by bez tohoto zásahu vedla ke snížení roamingových cen. Zjistíte, že v podstatě neexistuje. Pozice velkých operátorů v roamingových cenách je tak klíčová, že ji není možné ostatním konkurentům narušit v dohledné době řekněme dvaceti let. Jediný potenciální průlom by byl technologický, ale zkuste si jej představit. Spolu s obecně nízkou mezizemskou mobilitou evropanů je těžké si nějaký takový tlak představit.
Jak se k situaci postavil svět? Asi nejtržněji to řešila Čína. Zdejší China Mobile měla kdysi síť rozdělenou podle provincií a mezi nimi se ani nedalo pohybovat, aby se lidi nějak neovlivňovali. To se zrušilo, zavedly se příplatky za dálkové hovory v mobilní síti. Tak před deseti, patnácti lety dotyčný roamingový ředitel včas nepodchytil politické zadání a tuto záležitost nezrušil, za což ho strana jako škůdce lidu poslala do nápravného tábora.
Na závěr připomenu něco, co asi není zcela zřejmé. Ceny v mobilní telekomunikační síti se stanovují v podstatě jako vztah mezi počtem klientů, očekávaným počtem klientů, provozními náklady a především amortizací sítě. Zjednodušeně řečeno, většinu peněz za telekomunikační síť zaplatíte dopředu a pak je dalších deset, dvacet let vybíráte od klientů s nějakou marží. Není to tedy tak, jak jste zvyklí z jiných segmentů, že vezmete nákupku, na ni přihodíte deset procent a víte, že jste na svém. Ceny v telco jsou mnohem více magie, zkušenost, chytří matematici - a ti roamingoví matematici jsou zatracené bedny a skvělí matematiční prognostici a modeláři. Nelze tedy jednoduše říct, kolik stojí minuta hovoru v mobilní síti. Ta stojí tolik, co stojí roční provoz a amortizace sítě děleno počet provolaných minut mínus výnosy z ostatních služeb. A navážit, kolik jednotlivé položky služeb sítě stojí, to je ta magie, to je ta machrovina.
Tož tak.
Z výše uvedeného asi taky tušíte, proč považuju Svobodné za partu poblouzněnců. Ano, možná jsou tam rozumní lidé, ale většinu intenzivních Svobodných argumentátorů, kteří se potulují internetem, spojuje spíše sebevědomé vystupování a minimální znalost problému, o kterém se dalo mnoho nastudovat na internetu. Představa, že se na velmi složitých a mnohovrstevnatých trzích dají ustálené a pro zákazníky nevhodné situace řešit naprosto bez použití regulace, je mylná - jak ukazuje i tento příklad. Úspěšné ekonomiky od těch neúspěšných odděluje nikoliv naprosto svobodný trh, ale právě důsledná, velmi opatrná a promyšlená regulace trhu, napravování jeho nedokonalostí a vracení trhu do rovnovážné polohy. A zrovna mezinárodní roaming v mobilních telekomunikacích je o něco složitější problém, než uspořádání farmářských trhů na náměstí, přičemž někde tam končí kompetence podobných eurohaterů.
PS: Pan Rybář mi odpověděl, tak jsem mu taky odpověděl, vše najdete zde. Tím doufejme s výukou ekonomie končíme.
