Zavítal k nám minulý víkend Ditin dědeček. Pro mne jsou to vzácné chvíle (žije v cizině), protože ačkoliv dědeček tvrdí, že tomuhle světu už vůbec nerozumí, není to tak docela pravda - jsou věci, kterým rozumí zatraceně dobře a proklatě jasně mu to myslí, ne nadarmo byl ministrem kultury. Možná si ode mne nechá vysvětlit, co je to Google, ale kdybych tomu kolem sebe nerozuměl tak, jako on, výskal bych si. I tentokrát jsem se nechal postrčit. Mluvili jsme o výstavě Karel IV. a připomenul mi jinou výstavu, o které jsem do téhle doby nepřemýšlel. Je v Budapešti a na téma Zikmund. Ano, Karlův synáček, liška ryšavá, národem proklínaná za zpopelnění Jana Husa. Výstava jej představuje jako nositele uherské státnosti, kultury a rozmachu. Po pravdě řečeno, zcela právem. A Ditin dědeček na to poznamenal větu, kterou stojí za to si zapamatovat: „Dějiny bychom se měli učit z učebnic našich sousedů.“
Měli. Vzali bychom si z toho četná ponaučení.
Monodoktrinismus Evropu trápí od nepaměti. Tedy, abych byl přesnější, novodobě od roku 313, kdy ediktem Milánským císař Konstantin pozdvihl křesťanství na roveň ostatním římským náboženstvím. Odměnou za In hoc signo vincens je Evropě nástup a později vítězství náboženství, které schovalo dualismus pod rohožku tak, aby na něj nebylo příliš vidět. A popřením tradičního dualismu, jenž v různě rozvinutých či zjednodušených podobách vyznávala všechna náboženství antického Říma (s výjimkou judaismu ovšem), přichází i smrt pro věcný diskurs, nejednoznačnost a pluralitu. Napříště má být jediný správný názor - ten, který zazní z papežského stolce. Proč je to tak zajímavé a důležité, abych o tom psal na přeci jen techničtěji zaměřeném serveru? Především proto, že nám tím Konstantin odkázal demagogickou víru v jedinou pravdu. Nesnášenlivost a netoleranci, která se nahradila tolerantní esoteriku a její plebejskou sestřičku dualismus. Je zajímavé sledovat, jak nás to poznamenává v technické rozpravě.
Když jsem s telekomunikacemi začínal, domníval jsem se bláhově, že situace je prostá. GSM je vždy lepší, než NMT - prostě proto, že jedno je úžasně důmyslný digitální systém, zatímco to druhé analogový krumpl. Pak jsme ve firmě přešli z NMT na GSM a já nemohl věřit svým uším. Zatímco u NMT nebyl zvuk zrovna nejlepší, u horšího signálu GSM nebylo rozumnět slovo, protože nedekódovatelný digitální ruch sluchová soustava nebyla schopna rozluštit. U NMT jste jen špatně rozuměli, u GSM, když byl problém (a to v roce 1996 byl prakticky pořád), jste rozuměli kulový. Přitom už v té době mělo GSM Eurotelu dvojnásobek základnových stanic, než NMT. Někde byla chyba - prokazatelně lepší nebylo prokazatelně lepší. Paradox? Dneska si umíme odpovědět - průkazný projev komplexnosti problému. Jenže to je běžnému uživateli putna.
Ponaučení bylo rovněž prosté - je třeba přistupovat opatrně ke kategorickým prohlášením, že něco je lepší a něco horší. Takové kategorické prohlášení svědčí o hlasatelově nezkušenosti či primitivismu. Zcela přesvědčivě lze ukázat situace, kdy je NMT lepší, než GSM nebo dokonce 3G. A tím se dostáváme k technoesoterice. Jsme-li nuceni paušalizovat, je třeba vyjmout z paušalizujícího tvrzení nejběžnější slabá místa. O GSM je kupříkladu vhodné prohlásit, že je lepší, než NMT v případě, že nepotřebujeme jen telefonovat a potřebujeme vyšší hustotu telefonní sítě. Říci, že GSM je lepší než NMT, to si koledujete o nějakého škodolibce, jenž vám pár rovnicemi prokáže zjevné situace, kdy váš výrok neplatí. Poukazujeme na věci, které zůstávají běžnému zraku skryty, ale které každý mystik, jenž pronikl dostatečně hluboko pod povrch tématu, odhalí. Přitom kolik jen znám odborníků, kteří do roztrhání hájí svoji pravdu a jiný názor odmítají připustit.
Smutné je, že právě přerušená tradice filosoficko-náboženské esoteriky, nás nepříjemně svazuje v běžných tématech a problémech, jakými je právě technika. Neumíme přijímat svět v jeho rozmanitosti, bláhově se domníváme, že jedno je průkazně a vždy lepší, než to druhé. Hádáme se do krve, zda open-source je lepší či horší, než closed-source. Zda Windows nebo Linux. Suse nebo Fedora, CDMA2000 nebo WCDMA. Zřídka si uvědomujeme, že tak jednoduše zvážit a změřit nelze. Není žádné Mene, Tekel a nakonec ani Ufarsin. Že to, co vyhovuje nám v určitých podmínkách by nám v podmínkách jiných vyhovovat nemuselo. A že někomu jinému už vůbec ne. Umíme přepočítat hustotu telekomunikační sítě na erlangy, na pořizovací cenu, ale už méně nám jde započítávání dalších aspektů. Některé z nich si neuvědomujeme a některé jen neumíme kvantifikovat jinak, než pocitově. Faktem tedy je, že o většině věcí nemůžeme paušálně rozhodnout bez přesné znalosti jejich vnitřní pohahy a povahy jejich úkolu a účelu.
Spolu s poznáním transcendentnosti technických problémů se můžeme zamyslet nad tím, jak se nejmodernější fyzika někdy protíná s dávnověkými esoterními mystérii. Už jsem konstatoval, že dualismus je plebejskou dcerkou esoteriky a to můžeme mluvit prakticky o jakémkoliv dávnověkém myšlenkovém proudu (a neváhal bych přibrat i ariánství).
Ukázat si to můžeme na zoroastrismu, náboženství starověké Persie (v té novověké je dost minoritní, islám si s ním zručně poradil). Klasický výklad zoroastrismu je podává jako souboj mezi kladným s záporným principem světa, Mazdou a Ahrimanem, mezi nimiž člověk osciluje. Dualismus jak vystřižený. Většina děl a prací zapomíná prozradit něco, co se v semináři zoroastrismu bere až v druhém semestru - tedy skutečnost, že zoroastrismus má kromě své dualistické tradice také tradici esoterní. v níž dualismus rozvádí. Nepopírá, ale rozvádí. Člověk v zoroastrické tradici neosciluje mezi dobrem a zlem, ale mezi polaritami, o nichž nejsme schopni říci nic ve smyslu jejich dobra a zla. Jsou to prostě protipóly, jako modrá a žlutá, ne tedy ve smyslu, jak protipolnost chápeme u černé a bílé.
Esoterní zoroastrismus si tedy člověka zjednodušeně představuje jako bytost jdoucí po napnutém laně, přičemž na něj působí oba póly a tím, jak se člověk snaží vyrovnat svoji chůzi po laně, lano kmitá. Z toho, jak moc, zoroastrismus ledasco vyvozuje, ale to není podstatné, podstatné je, že lano nekmitá v kritériích dobro a zlo, ale mezi světy. Každým kmitem lana se člověk dostává do jiného světa. Každý kmit lana se nám jeví jako určitý konkrétní projev idee, její projekce do lidského světa, ale neustále jde o pouhou projekci. Pro lidský život tedy potřebujete stále jedno a totéž lano - jenže s ním můžete prožít naprosto rozdílné životy.
Pokud bychom slovo lano nahradili slovem struna, dostáváme se k dnešním unitaristickým teoriím superstruny. Ty na to jdou, pravda, trochu více od zdola. Starověké lidi nezajímaly problémy se sjednocením gravitačních a jiných fyzikálních teorií, zatímco dnešní fyzici problémy pohybu člověka mezi dobrem a zlem ponechávají psychologům a ještě raději psychiatrům. Možná je to škoda.
A tak singularitu strun s esoterikou připomíná nejnaléhavěji vývoj fantasy literatury. Za Tolkiena jsme si zvykli na rozsáhlé souboje mezi dobrem a zlem, ačkoliv při vší té epické šíři se nedala přehlédnout jedna nelogičnost. A totiž, že Zlo má být Chaos, zatímco Dobro má být řád. Moderní socio-politologie nás tomu učí jinak - Řádem se spíše rozumí totalita, která nemá s naším chápáním Dobra mnoho společného, zatímco Chaosem se rozumí spíše svobodná společnost, u níž bychom se asi chtěli vyhnout označní Zlá. Zatímco ještě Zelaznemu jsme to tolerovali, u moderních autorů fantasy literatury je to velký lapsus, pokud takhle ťápnou vedle a automaticky se tím odsouvají do pozice pouhých řemeslných pisálků bez přínosu žánru. A ne nadarmo si troufám po léta tvrdit, že evropským pokračovatelem mystické a esoterní tradice je od dvacátého století scifi a fantasy literatura, nikoliv obskurní mystické řády.
Je to banální, jak všechno souvisí se vším. Naše retardovaná schopnost chápat mnoholičnost nás předem uzavírá do krabic a pak je moderní tvrdit, že out-ot-the-box thinking je něco úžasného. Není. Je to vymanění se z vlastní myšlenkové omezenosti, kterou nám vštěpuje netolerance duše zavlečená do evropské civilizace za dvě tisíciletí.
